Den, který neměl být

11. září 2001. Tohle datum. Tenhle den. Žádný jiný mi v první chvilce na mysl nepřišel. Je to katastrofa, která nám všem otevřela oči. Určitě nejsem jediná, koho to napadlo. Ten den neměl být. Jenže si říkám: Je to ono? Co když existuje možnost, že ten den měl být? Musel být? Třeba jsme právě něco takového potřebovali. Potřebovali jsme, aby nás někdo zasáhl přímo mezi oči. Potřebovali jsme ten kýbl ledové vody na hlavu. Potřebovali jsme ten šok a tu hrůzu u obrazovek. Každý z nás si ten den pamatuje. Například já si pamatuji téměř vše, co jsem 11. září odpoledne dělala. Každý klik myší na internetu, každou novou zprávu, každý záběr ve zprávách, každé slovo, které jsem řekla.
Povedlo se jim nám ukázat, že se máme bát. Myslím, že ten den měl být. I kdyby ta úvaha o ráně mezi oči nebyla pravdivá nebo se vám nelíbila, tak jen proto, že si ho tak dobře pamatujeme.
Podle mě máme každý z nás v životě den, který neměl být. Nebo takový den, o kterém si to alespoň myslíme. Pro někoho je to den, kdy mu zemřel někdo blízký. Pro někoho den, kdy ho vyhodili z práce. A pro někoho den, kdy je všechno špatně. I když jde jen o drobnosti. Venku je zataženo a fouká vítr, člověk nestíhá a přijde už po několikáté pozdě, což ho samozřejmě štve. Minulý večer se pohádal s přítelkyní a neví, na čem je. Do toho všeho, když konečně dorazí do školy, zjistí, že se naučil úplně něco jiného, než je potřeba a nebo v nejhorším případě neumí vůbec nic a píšou se minimálně dva nečekané testy. Zkrátka den blbec.
Nikdy jsem nebyla optimista, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc se mi zdá, že když je nejhůř a my si myslíme, že už hůř být nemůže a ten den bychom nejradši vymazali, pleteme se. Známé přísloví praví, že „nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř“. A je to pravda. Krom toho – kdybychom si jen tak smazali každý den, který by se nám zdál tak špatný, že neměl být, bůh ví, jak by to dopadlo.
Vezměte si život jako film, hezky scénu za scénou tak, jak jdou za sebou dny. Co by se stalo, kdyby se část filmu vymazala? Co by se asi stalo s Titanikem, kdyby se nepotopil? Kdyby to někdo vystřihl a ten den prostě zmizel? Co by bylo dál? Ano, podle filmu a happy endů by se jistě Jack a Rose vzali a měli kopu dětí. Jenže ve skutečnosti by to klidně mohlo dopadnout tak, že by se taková krásná loď nechala za války zrezivět někde v docích nebo by jí v lepším případě potopili torpéda. Takhle se sice pomalu rozpadá na dně oceánu, ale my máme příběh, který rozplakal miliony diváku, a i když trochu obohacen, přispěl do naší kultury. Známe minulost a můžeme jí zkoumat. Nebyla by škoda o to přijít?
Myslím, že každý den, který je, má být. I když je jakkoliv strašný, přece jen je to součást našeho života, našeho filmu. Každý den a každý zážitek nás formuje, tvoří naše myšlení, naše pocity, naší osobnost....
Minulý rok byl pro mě plný dnů, o kterých jsem si říkala, že neměly být. Zklamání, pocity zmaru, strach, dny, kdy bylo všechno špatně. Ale smazala bych je? Ne. Kdyby nebyly, nebyla bych teď tím, kým jsem. Nebyla bych ani s tím, s kým jsem teď šťastná. Nikdy bych tak často nemluvila s člověkem, se kterým to dříve nešlo. Neviděla bych druhé tváře lidí, které jsem si myslela, že znám a jen by mi časem ublížili víc. Nesmazala bych ani jeden den z celého svého života, protože bych přišla o kousek sebe.