Co mi vadí?

To je velice zajímavá otázka. Nabízí se spousta věcí – ať už maličkosti nebo i něco většího. Věnovat se maličkostem, to asi nemá moc cenu, a proto přejdu hned k věci velké: lhostejnosti.
Je všude kolem nás. Máme sice neustále plná ústa toho, jak se k sobě máme hezky chovat, jak se máme navzájem respektovat, pomáhat chudým….. Ovšem praxe? Kdeže! Příkladů je všude dost.
Tak například tuhle jsem viděla mladou dívku. Bylo jí tak kolem deseti let a byla naprosto zoufalá. Skoro se topila v slzách. Po chvíli jsem si všimla, že pár metrů před ní se s velkou radostí prohání - podle všeho její - pes. Evidentně mu dělalo velikou radost, že jí utíká a ona nemůže nic, než volat a volat. Vypadalo to, že už ho takhle „nahání“ docela dlouho, protože po chvíli si sedla na chodník a mezi vzlyky prosila kolemjdoucí, aby jí pomohli ho chytit. A oni nic. Ani nehnuli brvou. Někteří se jen pousmáli, pomalu jí překročili a šli dál. Našlo se i pár jedinců, kteří se ušklíbli, popř. měli nevhodné poznámky. A pes? Zmizel za rohem. Nenašel se ani jeden člověk, který by se alespoň pokusil chytit relativně malého pudlíka s košíkem. A takových případů je více. Co to má být? Tohle je nějaká společnost? Ano, jeden zaběhnutý pes není asi žádný přesvědčivý „důkaz“, ale zkuste se rozhlédnout.
Kdekdo může sice namítnout, že třeba k obětem Tsunami rozhodne lhostejný nebyl, že posílal sms jako divý atd. atd. Dobrá, beru. Ale proč tomu tak bylo? Protože toho byla plná televize a člověk by si připadal provinile, kdyby nic neposlal, protože „všichni ostatní přeci poslali“. O tom to je. Ne o tom, jak je nám těch lidí tam líto, ale ve většině případů bohužel o tom, abychom se necítili trapně vůči společnosti.
Další oblast, kde se lhostejnost projevuje, je naše politická scéna, které se tu prostě vyhnout nemůžu. Občas to vypadá, že je tam každému vše jedno. A pokud jim něco jedno není, jsou to vesměs malicherné věci. Zbytečné zaobírání se maličkostmi, které se nafukují do obřích rozměrů, aby se zakryla lenost a lhostejnost k tomu, co bude se státem právě v době pitvání maličkostí. Vše je to jako veliký uzavřený bludný kruh, v jehož středu je další lidská vlastnost, která mi vadí: sobeckost.
Ano, té se asi čas od času nevyhne každý z nás. Ale to, co se předvádí „tam“, to je opravdu moc. Většině poslanců a senátorů je jedno, o čem se hlasuje, o čem se jedná – klidně hrají na notebooku karty. Když tohle děláme my, studenti ve škole, je to sobecké a lhostejné, to přiznávám. Ale copak tvoříme zákony? Copak vymýšlíme vyhlášky a omezení? Reformy? Ne. Tímto naším chováním poškozujeme jen sami sebe, ale ne okolí. Alespoň zatím. Naopak sobeckost mezi politiky má mnohdy katastrofální dopad na stát a na lidi, na náladu celého národa.
Ale vlastně co, hlavně, že „já“ mám Mercedes placený ze schodkového státního rozpočtu, hlavně že „já“ mám plat 100 000 měsíčně, hlavně že „já“ mám kde bydlet. Co na tom, že naše zdravotnictví je kritizováno prakticky neustále, co na tom, že se ruší nemocnice, že odcházejí doktoři do ciziny? Hlavně, že „já“ mám svého soukromého zubaře, chirurga, urologa….já nevím koho všeho.
Sobeckost. Lhostejnost. Skončí to někdy? Možná s koncem politické kariéry. V takových 70 letech se asi nejeden bývalý politik podiví, jak to, že nemůže sehnat praktického lékaře a jak to, že jeho vnoučata se nedostali na svou vytouženou školu v jediném kole přijímacího řízení.