Pokoj zesnulého

Můj život je jako pokoj zesnulého. Tak prázdný, tak smutný. Svíčky na stole, coby slabá záře několika krásných chvil a nadějí. Pár lidí kolem jeho postele sedí na židlích a schovává svůj obličej do dlaní. Skrývají pláč nebo smích? Žal nebo štěstí?
Je ticho. Nikdo nepromluví. Potom všichni jen otvírají ústa naprázdno… jako kapři, jako kapři na suchu, jenž po dechu lapají. Kdyby to mohl zesnulý vidět, asi by se smál. Ani to nejhorší divadlo v největším zapadákově nemá tak špatné herce. I když i mezi nimi se jednou za mnoho let najde jeden dobrý, který však od těch ostatních musí zákonitě odejít.
Kolem jen chaos, ve kterém něco říkat je stejně bláhové jako mluvit ke stromu a přesvědčovat ho, ať se sám pokácí.
Jen ten zesnulý už je naprosto klidný, jen on ví, co je pravda. Ovšem o to strašnější je, že je s tou pravdou sám, tak sám, nemá nikoho, komu by sdělil onu myšlenku. Teď je sám v sobě a přemýšlí, kde tu pravdu našel. Našel ji v sobě. Ale on nemůže, nemůže s nikým mluvit; a kdyby zase najednou mohl, řekl by to? Možná ano, možná ne. Stejně je to jedno, nikdo by neposlouchal.