Násilí je všude kolem nás

Existuje mnoho témat, která se snažíme vší silou udržet pod pokličkou, v tom mi doufám dáte za pravdu. S domácím násilím či násilím všeobecně je to však trochu složitější. Tolik se o něm mluví, v médiích i mezi lidmi je často propíraným problémem, jenže… Dá se s ním vůbec něco dělat? A jak můžeme pomoci my, obyčejní smrtelníci?
To bych také ráda věděla. Jakkoli to zní podivně, nevím si s touto složitou otázkou pořádně rady. Každý z nás se nad tím určitě někdy zamýšlel, ale co dál? Většinou zůstalo jen u myšlenek a skutek takzvaně utek. Jenže – ono vlastně není divu. V dnešním světě plném násilí, vražd, krve a nebezpečí číhajících na každém kroku je to všechno jakoby normální, málokdo se nad tím pořádně pozastavuje. A to je právě špatně.
Začněme třeba u dětí. Je smutné, leč pravdivé, že ani jim není krutost cizí. Šikana je jednou z těch „lehčích“ forem násilí (uvozovky proto, že lehčí formou je opravdu jen zdánlivě. Všichni přece víme, kam až šikana může zajít, jen nad tím máme tendence zavírat oči.), dotýká se však většiny z nás. Je tvrdým oříškem nejen pro rodiče obětí i šikanátorů, ale také pro ostřílené pedagogy a vyškolené psychology. Jak jí zabránit? lámeme si hlavu. Navrhuji školní uniformy. Přestože i mně se příčí představa odporných skládaných sukýnek a nažehlených blůz, které škrtí všude možně, řeší poměrně velkou část problému šikany. Terčem útoků bývají přece často právě sociálně slabší spolužáci, jejichž rodiče si nemohou dovolit pořizovat svým dětem značkové mikiny a obuv za tisíce. Mažou všechny sociální rozdíly a obětí šikany by mohlo být zase o něco méně. Říkám mohlo by, slíbit to nemůžu. Psychologové se shodují, že šikanátorem se může stát pouze a jedině člověk, který je duševně nevyrovnaný, má malé sebevědomí, problémy ve vlastní rodině či ve škole a životní zklamání si pak kompenzuje pocitem převahy. V jistém slova smyslu by to mohlo být i pochopitelné, kdyby to ovšem neodnášeli jeho nevinní bližní. Slabší bližní. Tohle všechno mě nutí zamyslet se nad tím, jestli za to všechno nemůže zčásti opravdu naše zrychlená, tak trochu šílená doba. Děti jsou zfanatizované akčními filmy a seriály, které běží na některých kanálech pomalu nonstop a pohádky? Ty už také nejsou to, co bývaly.
Trochu mě děsí představa, že pachateli trestné činnosti a násilí bývají často právě mí vrstevníci. Denně, když přelétávám očima řádky novinových zpráv, tají se mi dech nad těmi hrůzami, které se tam objevují a nad kterými zůstává rozum stát. Nejsem si jistá, jestli by snížení hranice trestní odpovědnosti něco vyřešilo, spíše se domnívám, že je patnáct let tak akorát. Když to řeknu nadsazeně, děti budou zlobit pořád stejně a pochybuji, že by jim v tom zabránila nějaká nová vyhláška, zákon či něco podobného.
Přitom je to všechno tak absurdní. V jedné z mých oblíbených písniček se zpívá: „Svět se teď dívá, na čí straně je síla, už pravidlem bývá, že ten pravdu má…“ Tenhle jednoduchý text je jen ironickým útokem na dnešní svět. Není všechno to zlo tedy vlastně zbytečné?