S kým bych si chtěla vyměnit život

Není nikdo konkrétní, s kým bych si vyměnila život, protože se domnívám, že každý z nás je předurčen k tomu, aby si žil sám za sebe svůj vlastní život. Nejsme předurčeni k tomu, abychom s životem zacházeli jako s nějakou lacinou tretkou, kterou lze jednoduše vyměnit nebo vyhodit do koše, jenomže právě toto si málokdo uvědomuje. Místo toho, abychom si života vážili, hazardujeme, ba co hůř - nakládáme s ním dosti neuváženě, aniž bychom předem zvážili, co takové jednání může přinést. A až se potom opravdu něco stane, zjistíme, jakou obrovskou chybu jsme udělali, když jsme dobrovolně riskovali vlastní bytí.
Není možné si určit, ve které době bychom chtěli žít. Nemůžeme se vrátit do minulosti, nemůžeme vkročit ani do budoucnosti, proto nám nezbývá, než zůstat v současnosti, s tím, že můžeme zásadně ovlivnit to, jaká naše budoucnost bude.
Kdyby se mi přece jen naskytla možnost jít buď do minulosti, nebo naopak do budoucnosti, neváhala bych a zůstala bych v současnosti. Nechtěla bych se totiž vracet k tomu, co už bylo, k něčemu, co už bych měla nechat spát. Do budoucnosti bych také nechtěla rovnou skočit, protože bych mohla promeškat dost podstatné věci, které by se mezitím odehrály v současnosti. Každá doba má svá úskalí, své klady i zápory, své radosti i strasti. Tak proč bych měla jít někam, kde být nemám? Vždyť tam postupem času doputuji tak jako tak.
Snad vůbec s nikým bych si nechtěla vyměnit život. Jak bych mohla žít život za někoho jiného? Kde bych brala jistotu, že jednám správně? A jak by někdo jiný mohl žít můj život podle mých představ? Jak? Dost těžko! Vždyť jedině já vím, co je pro mě správné a dobré a co nikoliv. Jedině já si můžu řídit svůj osud!
Žiji ve 21. století : v době plné technologie, neomezených prostředků, v době, jejíž součástí jsou bohatí i chudí, postižení i zdraví. Všichni jsme jeden veliký celek, a to bez rozdílu! Není podstatné, jestli mám v kapse desetitisíce, nebo jen pár drobných. Stejně jako nezáleží na tom, jestli jsme zdraví a nebo máme jistou deformaci. Protože všichni máme jedno společné : JSME SOUČÁSTÍ CELKU! To si ovšem mnozí neuvědomují, vidí jen sebe, a ten zbytek záměrně přehlíží. Možná proto, že neví, jak se k těm ostatním chovat, možná, že k nim mají odpor, ale ani oni přece nemají jistotu, že jednou neskončí na ulici s prázdnou kapsou, a nebo že se z rázu neocitnou na vozíku.
Tak snad jedině s takovým člověkem bych si na pár dnů vyměnila život. A bylo by to především pro jeho dobro. Aby mohl poznat, co jsou to bariéry, jak těžké je získat si uznání, jaké to je čelit denně desítkám překážek, prapodivným pohledům a ignoraci. Protože až jakmile tímhle vším projde, začne si vážit opravdu důležitých věcí a získá úplně jiný nadhled. Naučí se vážit si maličkostí, naučí se být odolným, pokorným a zároveň bude o mnoho lépe připraven do života, když už kolem něj nebudou houfy těch, co mu vždycky pomůžou, ale jen on sám, jen on – individualista, který vykročil vstříc životu a hlavně osudu!
Jsem ráda za to, co mám. Proč bych měla žádat víc? Vždyť mám koneckonců velké štěstí – ne všichni mohou přes svůj handicap studovat, ne všichni poznají teplo domova, ne všichni mají opravdové kamarády. Tak co víc bych si mohla přát? Tak proč bych měla vědomě ohrozit svůj život? Proč bych si ho měla s někým vyměnit? Vždyť jsem šťastnější a bohatší, než kdejaký miliardář…..