Pomoct nebo přehlédnout?

Žijeme v době, která je plná teroru, pohrdání a nenávisti. Lidé, jakoby zapomínali, co je to podat pomocnou ruku, usmát se a pohladit třeba jen pohledem. Stále více se setkáváme s opakem. Všichni někam spěchají a mnohdy si ani nevšimnou, že lidé kolem nich pláčou, trápí se…neví jak dál. Dívají se sami na sebe. Mají před sebou jen své problémy a ty považují mnohdy za ty jediné. Honí se za slávou, přepychem … Vždyť co je víc? A láska? Není to jen fráze? Pro ně? Pro nás?

Spousta z nás se ocitá na samém okraji nejhlubší propasti. Rozhlíží se kolem a hledá oporu, útočiště… Někoho, kdo by pomohl, obrátit se a odejít. Kdo by porozuměl. Ale takový člověk se hledá velmi těžko a mnohdy je smutné, že ani v úzkém kruhu rodiny, přátel se nikdo takový nenajde. Proč taky poslouchat někoho …“vždyť já mám svých problémů taky dost a jsem na ně sám.“ Zase se nabízí otázka - proč. Lidé přece nemusí být sami na své problémy. Já si myslím, že je tomu z velké části také proto, že se bojí. Bojí toho, že je někdo odsoudí za jejich slabosti a strasti. Je to hloupá vlastnost, ale je! Většina soudí aniž by věděla, co a jak se stalo. Je to přece pohodlné. Někomu dát štítek s nálepkou vinen … zbabělec … sebevrah … Jsou hned se vším hotovi. Někdy mi připadá, že ani nechtějí pomoci, ale víc ublížit. Zadupat toho dotyčného do země. „Ať si jen zůstane sám, kdo je zvědavý na jeho slzy … starosti…na něj. Já jsem momentálně teď šťastný(á) a nebudu si přece kazit hezký den.“ Ještě smutnější je, když člověk bere starosti toho druhého a slzy jako něco, co mu zkazí den, náladu, pocit… Lidé jsou sobečtí.

Je přece pěkné, že Vám někdo věří natolik, že se svěří, vypláče. Já to neberu jako přítěž. A Vy? Nebo jsem „divná“?
Mnohdy se úsměv vytratí z tváře, když slyšíte o tom, co ten druhý prožívá. Pohladíte. Osušíte slzy. Z úst vypustíte slova útěchy … A osobně si myslím, že není nic krásnějšího, než … děkuji pomohl(a) jsi mi.

Jak řekla Emma Goldmanová:
"Když už nemůžeme více snít,
zemřeme."

A možná proto přibývá stále více lidí, kteří své sny nevidí, a proto umírají. Nikdo jim nepomohl je najít. Otevřít jim oči. Dát jim smysl života. Uchopit a třeba je i chvíli vést. Aby mohl tohle vše udělat pro druhého, musí si nejdříve všimnout, že něco není v pořádku. Že je jiný. Ustaraný. Nesměje se tolik jako dříve… Pak stačí jen … „Je všechno v pořádku? Nechceš si popovídat? Jsem tady pro Tebe a vždy budu. Rád(a) Tě vyslechnu. Mám tě rád(a).“ Potom by možná ubylo nešťastných duší, které se rozhodly nás opustit. Slyšela jsem jednou takový názor – „To stejně nemá smysl, i když mu to říkám pořád dokola, ukazuji cestu k východu ze slepé uličky….. Nic se nemění…“
Když nabídneme své rámě a kapesník, není to většinou jen na pár minut. Je před námi dlouhá cesta, jak pro nás „průvodce“, tak i pro toho, kdo se ocitl v bludném kruhu. A přesto …. nabídněte ji.

Lidé někam odložili svá srdce. Uzamkli je. Já jen nevím proč? Proč je jednodušší dělat, že jsem slepý(á)? Mít srdce to bolí, ale stojí to za to!!!
A co Vy … nechali jste si svá srdce nebo jste je prodali za značkový parfém, dovolenou v zahraničí, nebo snad úsměv na Vaší tváři? Můžete usnout, když nevíte, co trápí toho, který je Vám blízký, kterého milujete nebo máte rádi? Zda tady bude až se ráno probudíte? Nechcete vidět také úsměv na jeho tváři?

Pokud jste z těch, kteří své srdce schovali někam hodně hluboko do prachu nevědomí, oprašte ho. Prosím. Svět potřebuje lásku a porozumění. Jinak se udusíme. A pokud jste člověk, který má své srdce dokořán … na pravém místě … nechte jej otevřené, i když …. nechte!

Každou sekundu
můžete být
znovuzrození.
Každou sekundu
tu může být nový
začátek.
Je to volba!
Je to VAŠE volba!
Clearwater