Než přijde noc...

Sedím v sama v pokoji, a všude je ticho...
jen přesně každou vteřinu se ozve tikot hodin,
které visí na zdi.
Začíná se šeřit...a já mám strach,
z tmy, a ze všeho kolem sebe.

Proč mám divný pocit,
jako bych byla na celém světě sama,
a nikde nikdo kdo by mne ochránil...a spouští se noc,
tmavá a plná tajemství, nic nevidím,
tma pokryla celý pokoj,
jen slabé měsíční světlo vniká chvílemi oknem dovnitř,
a všude ticho...jen ty hodiny, stále stejně tikají,
každou vteřinu...tik...tik...tik...

Je mi úzko, třesu se strachem, a ani nevím z čeho.
A není to dětinský strach ze tmy...
ale strach vycházející zevnitř,
ani jej nedokážu popsat,
vím že to znáš, a stejně cítíš.
Strach který tě přivede k pláči,
a i horšímu...
Ale z čeho? Čeho se tak bojíme...

Bojíme se snad minulosti, přítomnosti
nebo té budoucnosti kterou neznáme,
je pro nás tajemná jako tma,
nevyznáme se ní stejně jako ve tmě,
a přece ji musíme prožít...

Máš chuť si vzít život?
proč? není důvod žít,
ale není důvod ani umírat!

Člověk jen musí život prožít,
tak, jako prožívám tuhle noc...
je tmavá, tajemná, a tichá,
pozvednu hlavu a hledím na hvězdy
oknem ve střeše...svítí,
je to jejich úděl...
A jedna padá! Prý si mám cosi přát...
ale co? co mě zbaví pocitu samoty,
strachu, a kdo zodpoví otázky k čemu je žít,
a k čemu je zemřít...

Po chvíli hledění na hvězdy, nastane ticho...
už pomalu neslyším tikot hodin...a necítím nic...
ani strach, ani samotu, nemám otázek...jen ticho.
Vše se vytratilo, a já nevnímám.

...

Otvírám oči, procitám,
opět začínám vnímat,
a tma je pryč!
Sluneční světlo zalilo celý pokoj,
a zastínilo samotu, temnotu a strach,
ale na jak dlouho, ptám se....než opět přijde noc...