Slzy mé a přírody...

Je noc, a já sedím na posteli,
s hlavou zdvihlou k oknu ve střeše,
a poslouchám jak prší...
A prší stále víc,
kapky dopadají na okno čím dál hlasitěji,
a já stále sedím, a pohledem upřeným sleduji okno,
které čelí tomu náporu deště,
tak jako člověk, který čelí den co den tomu,
co mu život přináší.

Kapky po okně stékají, jako slzy po mé tváři,
a až stečou až k samému kraji,
odkud padají volným pádem dolů ze střechy,
tak jako moje slzy, které stečou mi z očí až k bradě, odkud padají mi na polštář.

Se slzami v očích sleduju kapky stékající po okně,
vzpomínám, a myšlenky na běžícím pásu honí se mi hlavou,
ale žádná není úplná, jen okamžiky...

V hlavě mám chaoz, ale přitom je klid,
je to podivné, je tma, sedím tu na posteli,
a pláču si na polštář tak, jak příroda pláče a její slzy vtěleny do kapek deště, stále tlučou na mé okno,
jakoby chtěli zkrze něj mi sdělit,
že sdílí se mnou můj smutek.

Nepláču sama, i příroda pláče, ptám se jí,
mě ublížil člověk, a kdo ublížil tobě?