Pramen

Stojím tu... u počátku pramene Bolesti... v absolutní tmě, temnější než nejhlubší propast... zde, v tomo zapomenutém místě, vytéká ze země pramen... křišťálově průzračná voda září tmnou jako hvězdy na prvotním nebi, když denní světlo bylo teprve myšlenkou... je bolestně chladná... třpytí se jako nejčistší drahokam na slunci... protéká tmou... září... není vidět nic jiného, než ten nádherně kouzelný pramen smějící se Bolesti... jdu po proudu... k malému pramínku se postupně přidávají další... pramen Zrady, pramen Zklamání, pramen Nenávisti... až je z malého pramínku Bolesti obrovská řeka... již ne tak čistá a průzračná... bere s sebou všechnu špínu světa... a její kalné vody se linou po celé Zemi... do všech válek... ke všem nemocím... ke všem zlomeným duším... ke všem... a já stála u jejího zrodu...