Svoboda

Měli bychom podle všeho žít ve svobodné zemi, měli bychom být podle všeho svobodní jedinci, kteří se rozhodují podle sebe, následující svůj instinkt, srdce a rozum. Nejsme však ani jedno ani druhé.
Jsme nebohé loutky v přetechnizovaném 21. stoletím, nejsme to my, jsme pouze cizincem ve vlastním těle, někým, kdo v nás po celá ta léta beztrestně přebývá, dýchá a rozvíjí se, avšak my to nejsme. Vlastně ho vůbec neznáme, nevíme jaký je. Jen se nechápavě ptáme : ,, kdo jsi?“; ,, kdo je ten člověk, který za mě rozhoduje a vyslovuje slova a rozhodnutí, která jsem nikdy říci nechtěl?“….
Pak se zhluboka nadechneme a ono nám to všechno kousíček po kousíčku začíná docházet. Co??? Přece ta skutečnost, ta pravda, že ten člověk, kterého neznáme a kterého v hloubi duše nenávidíme za to, jak se chová, jsme my sami, nikdo jiný… jen my…
My jsme ti zahořklí a bezcitní padouchové, kteří před sebou vidí pouze peníze a úspěch – nic jiného. Za tím si také jdem, byť mnohdy přes mrtvoly, nám to však nevadí, nebo nám to spíše nedochází. Hrneme se dopředu závratnou rychlostí, jsme jako buldozer, ničíme všechno, co by nám mohlo stát, či snad překážet, v cestě za tím, po čem toužíme, po čem naše hladové srdíčko prahne. Nedíváme se za sebe ani kolem sebe, jsme jako by slepí. Když na nás někdo volá, děláme, že neslyšíme. Když nás má někdo opravdu rád, necítíme to, jsme až příliš posedlí a zaneprázdnění. Myslíme si, že peníze a úspěch nám vynahradí všechno, že nám nebude nic scházet, za prachy se dá přece koupit všechno, ne??? Odpověď zní ano i ne. Můžeme být krásní na povrchu, můžeme mít na sobě krásné šaty, kila pudru, šperky… ale i tak nezakryjeme to, jací jsme uvnitř. Ani tím nezacelíme tu ohromnou prázdnotu, která se v nás po čase začne tvořit a s přibývajícími lety se bude zvětšovat do gigantických rozměrů. Že máme kolem sebe kupu přátel??? Opravdových??? Aby tohle mohl člověk skutečně tvrdit, musí být buď nebetyčně hloupý nebo slepý!!! Spousta dokonalých žen a mužů s vybraným chováním a vzhledem. Ale jejich slova, gesta a úsměvy jsou tak moc ztuhlé a hrané, že je jasné, že teď sice předstírá opravdového přítele na život a na smrt, ale jakmile zajde za roh, nezapomene dodat, jaký jsi velký hlupák.
Den co den něco předstírá. Dostane se ti pod kůži, zjistí tvé slabiny a když to nejmíň čekáš, zaútočí a zničí tě. Vysměje se ti do obličeje. Udělá za vším tlustou čáru a bez velkých potíží nebo snad výčitek se stane tvým nepřítelem. To není svoboda, to jsou manipulace, to je hnus, co cloumá světem, to je závislost na druhých, to je to, bez čeho bychom se klidně obešli!!! To má být skutečné přátelství??? To má být svobodný svět??? My máme být svobodní??? Existuje vůbec někdo takový??? Těžko….
Svět a lidé v něm jsou rozděleni do několika skupin : bohatí, na jejichž úkor trpí chudí, úplně chudí a hladoví lidé, které můžete vidět na každém kroku v Africe, a takový ten průměr, který sice není bohatý, ale ani chudý, ale v rámci možností je spokojený.
Jsme v 21. století, jsme v EU, slibovali změny, slibovali nám svobodu, nedodrželi však nic… Ani dnes se svět nedokáže obejít bez válek. Proč??? Protože se banda těch bohatých a mocných nedokáže domluvit. Neustále mezi sebou bojují, dokazují si, kdo z nich je lepší. Ale ten ,, zbytek“ jejich nerozhodností a rozmary jen trpí. Přitom by to mohlo být tak jiné a lehké. Stačilo by, aby všichni ti, co mají to, co my ne – tedy moc, hodili za hlavu touhu po moci a nadvládě, a začali racionálně a především lidsky přemýšlet, neboť to je to, co jejich myšlení postrádá – lidskost….
Netuším, zda svět někdy do tohoto stádia dospěje, myslím si však, že spíš ne – bohužel pro nás. Všichni mluví o tom, jak bojují za nás, za naše práva a svobody, ale to jsou jen holé kecy a nesmysly, o nichž si myslí, že jim uvěříme, že nás jimi nakrmí…
Asi nemá smysl nad tím vším přemýšlet, nikdo má slova stejně nevyslyší, nikdo mé otázky stejně nezodpoví. Na něco si možná s postupem času budu schopná zodpovědět sama, ani to však nedokážu odhadnout….
Jsem svobodná dívka, jsem svobodná bytost. Mohlo by se na první pohled zdát, že jsem silná osobnost, která všechno snese. Jenže to je pouze klam. Vůbec nejsem silná a už vůbec nejsem schopná všechno snést. Jsme vlastně pravý opak toho, co si většina myslí, že jsem. Jsem křehká a stačí pouhý závan a jsem zlomená. To je holá pravda, jen to na sobě nedávám znát. Dokonce se může zdát, že jsem ,, splachovací“. Dříve tomu možná tak bylo, ale nyní mě už tato vlastnost bohužel opustila. Nad vším hrozně moc přemýšlím, hlavně pak v posledních měsících, a v tom patrně tkví celý problém. Ve všem se snažím hledat příčiny toho, proč to skončilo tak či onak. Čtyřiadvacet hodin denně mi v hlavě šrotuje otázka, proč jsou lidé takoví, a proč miluji někoho, koho nikdy mít nemůžu, ať už z jakéhokoliv důvodu.
Mám svobodu projevu i názoru, každý ji má. Ale nikdo ji nevyužívá a to je ta velká chyba. To je důvod, proč mezi sebou nekomunikujeme, tak, jak by byla potřeba, a místo toho se jen míjíme a navzájem si přejeme jen to nejhorší. Kdybychom si do očí začali říkat, co si o sobě myslíme, a co nás tíží, konečně bychom byli svobodní lidé v nesvobodné zemi, ale byli bychom to my, poznali bychom sami sebe i ty, které potkáváme. Měli bychom svobodné srdce i mysl…. Toho se však asi nikdy nedočkám, neboť tomu události za posledních pár roků, kdy jsem začala myslet, přemýšlet a uvědomovat si souvislosti, vůbec nenasvědčují a nějaký posun kupředu patrně nepřichází v úvahu – bohužel pro nás…..