Ideál...

Každý z nás má ideály, něco, v co věří, a co vidí jako bezchybné, Nezáleží na tom, zda je ideálem člověk a nebo věc. Obojí má stejně velkou hodnotu, obojí je pro nás neposkvrněné a svaté. Obojí je dokonalé, i když víme, že to není možné. Ta myšlenka, to přesvědčení v nás však stále je. I přesto, že nás náš ideál zklame, nebo se zničí a navždy zmizí z našich životů a myšlenek. Zůstane po něm prázdné, pusté, nezaplněné místo a my přesně cítíme, že v nás a především nám něco chybí. Najednou je pryč něco, co nás utvrzovalo v tom, že není jenom zlo, ale také dobro. Že není jen nenávist, ale také láska a že pořád jen neprší, ale také svítí slunce.

To nicotné něco, které neumíme charakterizovat ani uchopit, nás udržovalo při životě, dávalo nám naději. Ale zároveň nám tak trochu šálilo zrak a kalilo naše racionální myšlení. Možná, že ideál z nás utváří hloupé naivní lidi, kteří vlastně věří v něco, nebo někoho, co ani neexistuje. Není to ani věc určitého tvaru ani člověk z masa a kostí. Je to jen výplod fantazie. Výplod obyčejných tužeb, zbytky nesplněných snů, které bychom stále chtěli uskutečnit, ačkoli šance je tak strašně malá. Tak strašně malá, že nestojí za to v ni věřit.

Cítíme, jak je malinká, jak nám těká mezi prsty. Víme, že není v našich silách ji dohonit a udržet si ji. My však máme náš ideál, kterého se za žádnou cenu nehodláme vzdát. Nevím, jestli je to dobře nebo naopak. Kdybych tvrdila, že to vím, lhala bych sobě i vám.

I já mám totiž svůj ideál v který věřím, a do jehož pomyslné náruče vkládám svoji důvěru. V ideál věřím pouze tehdy, když jsem si jistá tím, že vše, co dělám je k ničemu a že na světě neexistuje žádné dobro. Často si s úšklebkem pomyslím, že planeta Země a populace na ní žijící nemá tenhle pojem ani ve slovníku. Jako by ho tam zapomněli zařadit…

Bez ideálu i snů by rozumný člověk, který zcela přesně chápe dění kolem sebe, nemohl v dnešní době přežít. Musel by se zbláznit. Nemohl by se hnout z domu, nemohl by vylézt na ulici, neboť by byly jeho představy o dokonalém světě rázem fuč…

Stačí mít jeden nebo dva ideály. Na jednu stranu se ze mě sice pomalu stává ubohý blázen, který se snaží utéct od reality do světa, kde je vše dokonalé, na rozdíl od světa, kde žiju já. V reálu je totiž dokonalosti velmi poskrovnu a člověk ji musí hledat lupou. Když se ale na to podívám z jiného úhlu pohledu, zjistím, že na tom mít ideál není vůbec nic špatného. Věřím v nemožné, ale zdravý rozum mě stále neopouští…

Nic dokonalého ale přeci jen není… Nikdo dokonalý nežije. Každý má své chyby a každý je svým způsobem neotřelý. A možná, že to, co na druhých tolik milujeme, je jejich nedokonalost…