Snění

Co je lepšího, než si jen tak sednout a začít psát….Uniknout už poněkolikáté realitě a propadat se jen svou fantazií… Každý člověk sní…Jen ne každý o tom samém…Někdo sní o vysněném příteli, či přítelkyni, někdo o penězích, jiný o dokončené maturitě… Snít je krásné, ale nesmíme zapomenout, kde je ta pomyslná hranice, mezi sněním a přeháněním…Vysněné sny se můžou vyplnit, ale je tomu jen málokdy…Hlavně musí člověk chtít…Když bude jen snít a čekat, až mu to spadne do klína, nikdy se nedočká…Nikdy… Miluji snění, ráda si vymýšlím různé situace, ve kterých bych se mohla ocitnout a přesně vím, co bych v těch okamžicích udělala…Ale je to jen snění, není to realita…To je na tom to krásné i bolavé…Bolavé proto, že to není pravda…Krásné je to v tom, že kdykoliv můžeme utéci a schovat se do snění, kde si léčíme rány, které nás bolí…Unikáme nepříznivému osudu…Proč tohle píšu? Píšu to abych unikla od svého světa…Světa osamění, který mě nejvíce tíží doma, světa křivdy, když nade mnou vyhrává mladší sestra a světa bolesti, když si uvědomíte, že váš táta, ten který vás znal nejlépe začne zapomínat…Zapomene, co vám chutná, co rádi jíte, co pijete…Už vám nedělá radost tím, že vám připraví svačinku…A když na to chce po letech, nebo roce navázat, udělá přesně to, co nejíte…Pak už jen s trpkým výrazem sledujete, jak se směje s další dcerou a na vás…zapomíná?…Nezapomíná, “jen“ se upíná na ratolest, která mu déle vydrží…Někdo ztrácí, jiný nachází…Jen by to nemuselo tak bolet…