Má smysl žít, když...

Jen mám pocit, že se mi všechno daří, tak během jedné vteřiny je všechno v troskách. Má vůbec smysl žít? Radovat se, i když nemůžu? Když podívala jsem se do jeho očí, rozjasnil mi celý den. Proč hlas, který byl ráj pro moje uši, je teď ničí. Je jako siréna, kterou mám blízko u uší.
Teď nesnáším jeho hlas, oči, smích... Přemýšlím, a velice důkladně, zda se dá bez jeho přirozenosti žít. Vím to, ani nemusím moc přemýšlet. Nedá... Stačila jen jedna vteřina a já už myslím na smrt.
Vím, že se to nesmí, ale vzít si prášky nebo otevřít okno se mi zdá mnohem lehčí, než zapomenout na něj. Nedokážu na nic pomyslet. Na zítřek. Na příští rok. Co bude za deset let. Teď je ale teď a já nemám kuráž jít dál, ale já musím. Vím, že musím. Nemůžu tu nechat svou rodinu, přátele a svou nedopsanou knihu... Žít má smysl, a velký!!!