Rytíř

I.

Na pusté louce luční kvítí
roste jen sobě pro radost.
Na všechno stejně Slunce svítí,
pro každý květ má světla dost.

Mírný a vlažný vánek letní
se stébly trávy hraje si,
po blankytném nebi mrakové četní
plují si někam za lesy.

Uprostřed těchto širých luk,
kde kapky rosy přes den spí,
kde jediný se ozve hluk,
když z bouřných mraků blesky hřmí,

tam smutná pěšinka se vine,
po které černé duše bloudí,
na které všechen zákon hyne,
kde sebe sama člověk soudí.

V tu z mrtvé cesty prach se zvedá,
a ulpí jemně na květu,
pomalým klusem klisna šedá
rytíře veze na hřbetu.

V těžké on zbroji z kovových ok,
vespod má šaty v barvách krále,
stříbrný meč má uplý v bok,
jež zažil své, však slouží dále.

Přilbici svou již dávno ztratil,
ve vlasech radši vítr má,
nové by stejně se nedoplatil,
je pro hrdinství doba zlá.

Na obzoru dálném, kde končí louka,
se tyčí hrdě rudý les.
Tam mezi listy vítr fouká,
tam někde řádí lesní běs.

II.

Když zakryly Slunce koruny stromů,
a les zavládl rudou tmou,
zajisté rytíři chtělo se domů,
teď však byl čas být hrdinou,

pro občany prosté z blízkého města,
kteří sem rytíře vyslali,
s prosbou, ať poprávu svým mečem ztrestá,
stvůru, kterou zde potkali.

Nad stromy vysoká, oči jak plameny,
které ve tmě klidně žhnou,
až člověk v hrůze nepohne rameny,
dokud ta světla nezhasnou.

Nohy jak zdravé, dospělé duby,
od hlavy k patě samý mech,
tlející dřevo jde cítit z huby,
jak sirná vůně v mokřadech.

Rytíř však nezná strach, lesa se nebojí,
větší už skolil netvory,
po stříbru z meče rány se nehojí,
krvavé zůstanou otvory.

Klisna však najednou začne se vzpírat,
až jezdce ze sedla vyhodí,
rytíř se začne ze země sbírat,
"Do lesa stejně se kůň nehodí."

Klisna mu utekla, ven zpátky v luka,
teď po svých musí kráčet dál,
ve tváři odvaha, na meči ruka,
les svými stíny rudě hrál.

Když minul už slušnou stromů řadu,
a pozorně lesům naslouchal,
uslyšel najednou, tam někde vzadu,
jako by ďábel zahoukal.

III.

Prudce meč z pochvy kožené letí
a míříc směrem k stvůře lesa,
hledí teď rytíř do stinných spletí,
pot proudem teče a srdce plesá.

Stále však odvaha přemáhá strach,
ruka se s mečem ni nehnula,
vždyť přece slavný stvůr je vrah,
nechce, aby ho pověst minula.

Najednou avšak, tam mezi stíny,
jakoby uhlíky vzplanuly,
v praskotu dřeva a dusání hlíny
dva duby před ním stanuly.

Popisy krajanů seděly přesně,
obrovská stvůra, dřevo a mech,
linoucí zápach, co věru čpěl děsně -
ze stvůry šel mráz po zádech.

"Kdopak to zabloudil dneska v mém lese?
Copak to za hračku s sebou si nese?
Ztratil ses mladíku? Žádáš mé pomoci?
Či chuť tě zavedla k lesnímu ovoci?"

Hlubokým hlasem, jak lesním rohem,
co v duši duněl jako hrom,
tón jeho mohl by rovnat se s bohem,
i když byl jeho zdrojem strom.

Netušil rytíř, co teď má říci,
strach z jeho plicí vzduch mu vzal,
nohy se třásly a tik měl v líci,
neposlouchal ho žádný sval.

Tak zavřel oči, zatnul zuby,
nádech a výdech hluboký,
chránit svou pověst se vším všudy
bude jak páv svůj ocas stooký.

IV.

"Slyš má slova, stvůro lesa,
nikterak se nebojím!
jiným možná čepel klesá,
já tvůj pohled ustojím!

Táhni odsud, pekelníku,
opusť tyto končiny!
Dál od prostých smrtelníků,
neb splatím tvé zločiny!"

Obr pevně stál v svém lese,
plamen se jen v oku mihl,
osud, který rytíř nese
mnoho jiných už zde stihl.

"Pochop mě příteli, já nejsem hrozbou,
chybně mě pokládáš za stvůru hroznou!
Jen chráním les, ztracené vyvádím,
kdo dobro v srdci má, tomu zde nevadím!

Jen se vrať do vísky, sděl jim má slova,
ať se mne nebojí, chodí sem znova,
pro maso, byliny, nebo i pro rady,
ze strachu lidského věru jsme nerady."

Rytíř meč sklonil, neměl slov,
že by snad poslechl stvůru?
Má takto zakončit tento lov,
nebo má mečem tnout v kůru?

Co jeho pověst, když lidem poví,
že nemusí se stvůry bát,
stane se z hrdiny, co stvůry loví,
najednou příšer kamarád?

Ne! Nemůže přece nestvůra z pekla
chrabrému rytíři kázati!
Zdvihl zas meč a než něco řekla,
vyběh' jí hlavu uťati.

V.

Jak rád já chodím v hustá luka,
v přírodu mužem netknutou,
tam, kde mizí mysli muka,
kde souditi mě nebudou.

Po prašné cestě mořem květů,
skrz barvy lidem neznámé,
vůně jako z jiných světů,
louka, ta nikdy nezklame.

Chodím sem hledat, chodím sem ztrácet,
vzpomínky mazat i tvořit.
Nevím proč stále musím se vracet
a do svých myšlenek nořit.

Snad-li ta louka? Či ten rudý les,
který na konci mě cesty čeká?
Co stál tam včera a stojí i dnes -
Možná ta stálost se mnou těká.

V myšlenkách přicházím pomalu k lesu,
nevnímám okolí, vnímám jen sebe,
tak jako obvykle, to co si nesu,
pochopím jenom já, ten les a nebe.

Šálí mě zrak, či vidím koně,
jak se klidně pase v houští?
Stojí tam kousek od jabloně,
nelidský puch tu pouští.

Přicházím blíž a co to vidím?
Cosi se v trávě blyští!
Ochotně sehnu se, že to sklidím,
padám vzad v sekundě příští.

Krvavý umrlec, bez rukou, bez hlavy,
z brnění i z kůže svlečen,
k zemi je přibodnut trup jeho děravý
blyštivým stříbrným mečem.