Královna noci

Když se země do temnoty noří
a slunce v kopcích umírá,
třináct svící na černém stole hoří
a ona bránu otvírá.

Měsíční svit do pokoje vkročí
meluzína zakvílí,
temná paní se kolem stolu točí
v dlouhé bílé košili.

Dívka divnou píseň zpívá,
která prostupuje dům,
temná díra ze zdi zírá
z ní zaznívá duchů šum.

Z ní je slyšet hlasů sbor,
z něhož čiší temná síla,
rozpoznáváš mrtvých chór,
dívka stále píseň zpívá.

Svíce ledovým světlem planou,
přivolaní kráčí ven,
tisíce stínů procházejí brannou
a daleko je bílý den.

Pluky mrtvých tiše stojí,
z lidských chýší cítí děs,
běda tomu, kdo se bojí,
živým ukrádají dech.

Živým ukrádají teplo,
živým ukrádají smích,
zhasíná každé světlo,
strach si lidmi plní břich.

Armáda mrtvých tiše městem kráčí,
utekl z města každý pes,
není slyšet hlásek ptačí,
není slyšet ani vzdech.

Radní města sladce spí,
však brzo skončí jejích snění,
duchové je probudí,
sen se změní v hrůzné bdění.

To proto, že nechali čarodějku žít
a hranice stavěli pro jiné,
mnoho žen nechali upálit,
jenže všechny byly nevinné.


Na křídlech přilétla královna noci
z dob, které dávno odvál čas,
kraj třásl se před její mocí,
znovu ožil dávný strach.

Až se slunce svojí vlády chopí,
světlo zažene noční chmury,
jen po radních nebude ani stopy
a k nebi budou trčet kůly.