Halloween

jako kdyby píchlo mě šídlo
kolem cosi jak strašidlo se mihlo
ne, nebyla to moje nalíčená žena
kdo to ale tady sténá...?

na stole, nabodnutý na špejlích
hned přešel mě všechen smích
kývaly se hlavy popravenců
houfy můr lezly z lebek těch zatracenců

já civěl jsem na to popraviště
jak před rokem, v divadle, na ta krvavá prkna jeviště
po tom, co Heinrich VIII, anglický král
své ženě Catherine hlavu setnout dal

viděli jsme oba to představení
ještě teđ v celém těle cítím chvění
když vzpomenu si na tu scénu strašnou
kdy hlava padala před královskou kašnou

scéna a výprava, všechno bylo zvláštní
nejdřív obrazy plné vášní
pak těžký meč nad hlavu té ubožačky se zvedá
a hlava padá...obecenstvo volá "ó běda, ó běda"

ta herečka nejdřív nechtěla v té hře hrát
pak ale nabídli jí vysoký plat
později psali, že cítila nějakou předtuchu
jako že něco visí ve vzduchu

když tu roli dostala, kdekdo jí záviděl
když jí dohrála, už nikdo ji nikdy neviděl
po spadnutí hlavy opona byla zatažena
lidé si myslí, že jako ta královna, i ona byla popravena

bylo to někdy před rokem, tak asi okolo Halloweena
smetl jsem pár mrtvých můr z ženina klína
a vyšli jsme z divadla, ta hra jí pořádně vzala
stále cosi mumlala a myslím, že tehdy vůbec nespala

podivná vůně dráždí mé čichové buňky
jakoby zápach zkažené vody ze zamořené tůňky
odvrátil jsem oči, od té lezouci havěti
a marně volal ženu, teď snad už potřetí

neozývala se mi, byla vůbec doma?
myslím, že pokoušelo se o mě koma
v kuchyni bylo přítmí, a klid
já stál však jak přikován, i když mohl jsem jít

po chvíli pustily mě ty neviditelný pouta
vrávoral jsem, však co se mi to pod nohama motá?
v přítmí šmátral jsem kolem sebe
něco zvedl jsem a cítil, jak víc a víc mě zebe...

do pokoje vplula pomalu měsíční záře
sklopil jsem oči a...já díval se do vlastní tváře
s tou rukou ucuk' jsem rychle stranou
v ruce držel jsem tu špejli s nabodnutou hlavou

když jsem se probral, ležel jsem v posteli
přede mnou, na špendlíku napíchnutá, můra se tetelí
vzpomněl jsem na mrtvé můry v divadle
v rohu ložnice, ve váze, dožívají růže, už hodně povadlé

potřeboval jsem se uklidnit a schladit hlavu
náhle z kuchyně z rádia slyšel jsem hlásit zprávu:
"dejte si pozor lidi této noci, máme zpráv fůry
že v hejnech se k nám blíží krvelačné můry..."

podíval jsem se na můru u postele
na špendlíku jakoby skotačila a tančila vesele
avšak kde se tam vzala a kdo na špendlík ji napích'
mrazilo mě, cítil jsem, že už brzy přejde mě můj smích

šel jsem do kuchyně, za svojí ženou
našel jsem jí u stolu, uplakanou celou
mluvil jsem k ní něžně a tiše
nevnímala a já viděl, že něco píše

však nedalo se to číst, neznal jsem to písmo
co však bylo víc nežli jisto
nebyl to ani její rukopis
čitelný byl jen nadpis:

"Nadpřirozené úkazy a jak jim čelit"
nevěděl jsem, jaká slova mám teď volit
okno bylo dokořán
jako každý byl by zván...

"jen ho nech otevřené, nemusíš se bát
jsem tu s tebou, nic se ti nemůže stát
je pravdou, dnes je podivná noc
ale nad námi nemá žádnou moc"

nepoznával jsem ten hlas
přesto pohladil jsem její bílý vlas
otočila ke mě svou krásnou hlavu
tvářila se ale, jakoby šla na popravu

najednou rychle vstala
a já slyšel, jakoby se zachechtala
jeden skok a už bylo okno zavřeno
povzdychla, jakoby jí z ramen spadlo těžké břemeno

"teď vrátím se ke své práci
i oběšenci jsou všelijací
chci aby hezky vypadaly
a pak třeba i do tance se daly..."

přihlížel jsem jí, přímo zdobila ty mumie
viděl jsem taky ale, jak čas od času něčeho se napije
pak si cosi mumlá pod vousy
snad jako, že někoho už brzy zardousí...

na to začala si broukat nějakou melodii
pak i se slovy, že někoho k smrti odsoudili
v tu chvíli polil mě studený pot
ona zpívá právě z mojích not...

nikdy noty neuměla číst
teď zpívá můj poslední list
chtěl jsem utýct, ale nemoh' jsem se ani hnout
žena začala si ruce mnout...

"jak se ti líbí moje popraviště
tebe už nestačím, ty na řadě jsi až příště
budeš tancovat na špendlíčku
točit se pěkně ve větříčku..."

a začala si znovu zpívat
já, k mdlobám nedaleko, začal zívat
brzy na to spal jsem jako dub
ve snu všude plno jedovatých hub...

pak už nevím vůbec nic
otvírám oči, nade mnou ženy mojí líc
září a pak se mne ptá, jak se mi daří
nechci něco jíst ?, právě vaří...

přes její rameno na zdi, se cosi třpytí
visí tam plakát, pod ním zvadlý kvítí
něco se mi však nezdá
a je mi zima, syrová a vlezlá

na plakátě...kýho výra:
"vzdyť my máme Halloweena!"
"zapoměls, no to se stává"
pak pro sebe: "teď chybí mi už jen useknutá hlava..."

najednou zasmála se, ale nějak tak divně
a hned pak rychle po mě hmátla chtivě
co se to děje s mojí ženou
jaké myšlenky se jí hlavou derou?

ucukl jsem, trochu nešikovně
desky stolu chytil jsem se pevně
v důsledku toho všechny její hlavy
praštily lebkou do podlahy

najednou objevily se můry
jako kdyby hrozily mi z hůry
pak obkroužily hlavu mojí ženy
z její hrudi vydraly se steny

"to jsi neměl, můj milý"
strachy byl jsem asi celý bílý
"pokud mě neklame paměť
nesepsals ještě svou poslední závěť"

a pro sebe pak potichu:

"a dej si záležet
pak mi bude patřit celý svět..."

probudil jsem se celý rozlámaný
význam Halloweena mi pořád ještě není známý
nejspíš jde zase o peníze...
myšlenky mé přerušil hlas televize:

"na letošního Halloweena, nebudou mit mnozí hezké vzpomínky
budou se kopat hroby a stavět pomníky
mnoho lidí zmizelo beze stopy
zato ve slatinách, spatřeny byly podivné plamínky

ale nebyly to jen ty můry
které na nás někdo seslal, a nebylo to zhůry
ty zmizely už, taky beze stopy
bylo vidět ženy, jak na zahrádkách v sudech, bez mrknutí svoje muže topí...

"prapodivná to byla noc
hrůz dělo se té noci opravdu moc..."

"a teď si poslechněte zprávy o počasí..."

někdo vypnul rádio a otevřel dveře
vstoupila, oděna jen velmi spoře
moje žena
krásná jako vždy
krásná jak hebká mořská pěna...

a pryč byly noční můry...