HALLOWEEN

 

jako kdyby píchlo mě šídlo
kolem cosi jak strašidlo se mihlo
ne, nebyla to moje nalíčená žena
kdo to ale tady sténá...?

na stole, nabodnutý na špejlích
hned přešel mě všechen smích
kývaly se hlavy popravenců
houfy můr lezly z lebek těch zatracenců

já civěl jsem na to popraviště
jak před rokem v divadle, na ta krvavá prkna jeviště
po tom, co Heinrich VIII, anglický král
své ženě Catherine hlavu setnout dal

viděli jsme oba to představení
ještě teď v celém těle cítím chvění
když vzpomenu si na tu scénu strašnou
kdy hlava padala před královskou kašnou

scéna a výprava, všechno bylo zvláštní
nejdřív obrazy plné vášní
pak těžký meč nad hlavu té ubožačky se zvedá
a hlava padá...obecenstvo volá "ó běda, ó běda"

ta herečka nejdřív nechtěla v té hře hrát
pak ale nabídli jí vysoký plat
později psali, že měla jakousi předtuchu
jako že něco visí ve vzduchu

když tu roli dostala, kdekdo jí záviděl
když jí dohrála, už nikdo ji nikdy neviděl
po spadnutí hlavy opona byla zatažena
říká se, že jak ta královna, i ona byla popravena

bylo to někdy před rokem, tak okolo Halloweena
smetl jsem pár mrtvých můr z ženina klína
a vyšli jsme z divadla, ta hra jí pořádně vzala
v noci cosi mumlala, myslím, že tehdy vůbec nespala

podivná vůně dráždí mé čichové buňky
jakoby zápach zkažené vody ze zamořené tůňky
odvrátil jsem oči, od té lezouci havěti
a marně volal ženu, teď snad už potřetí

neozývala se mi, byla vůbec doma?
myslím, že pokoušelo se o mě koma
v kuchyni bylo přítmí a klid
já stál však jak přikován, i když mohl jsem jít

po chvíli pustily mě ty neviditelný pouta
vrávoral jsem, však co se mi to pod nohama motá?
v přítmí šmátral jsem kolem sebe
něco zvedl jsem a cítil, jak víc a víc mě zebe...

do pokoje pomalu vplula měsíční záře
sklopil jsem oči a...já díval se do vlastní tváře
s tou rukou ucuk' jsem rychle stranou
držel jsem v ní jednu špejli s nabodnutou hlavou

když jsem se probral, ležel jsem v posteli
přede mnou, na špendlíku napíchnutá, můra se tetelí
vzpomněl jsem na ty mrtvé můry v divadle
z vázy v rohu ložnice kývají mi růže, teď už hodně povadlé

potřeboval jsem se uklidnit a schladit hlavu
náhle z kuchyně z rádia slyšel jsem hlásit zprávu:
"dejte si pozor lidi této noci, máme zpráv fůry
že v hejnech se k nám blíží krvelačné můry..."

podíval jsem se na můru u postele
na špendlíku jakoby skotačila a tančila vesele
avšak kde se tam vzala a kdo na špendlík ji napích'
mrazilo mě, cítil jsem, že už brzy přejde mě můj smích

šel jsem do kuchyně, za svojí ženou
našel jsem jí u stolu, uplakanou celou
mluvil jsem k ní něžně a tiše
nevnímala a já viděl, že něco píše

však nedalo se to číst, neznal jsem to písmo
co však bylo víc nežli jisto
nebyl to ani její rukopis
v té čmáranici čitelný byl jen nadpis:

"Nadpřirozené úkazy a jak jim čelit"
nevěděl jsem, jaká slova mám teď volit

okno bylo dokořán
jako každý byl by zván...
žena řekla: "jen ho nech otevřené, nemusíš se bát
jsem tu s tebou, nic se ti nemůže stát"

pak dodala: "opravdu, dnes je moc podivná noc
ale nad námi nemá žádnou moc"
nepoznával jsem ten hlas
přesto pohladil jsem její bílý vlas

otočila ke mě svou krásnou hlavu
tvářila se ale, jakoby šla na popravu
najednou rychle vstala
a já slyšel, jakoby se zachechtala

jeden skok a už bylo okno zavřeno
vzdychla, jakoby jí z ramen spadlo břemeno
"teď vrátím se ke své práci
i oběšenci jsou všelijací"

"chci aby hezky vypadaly
a pak třeba i do tance se daly..."
přihlížel jsem, jak zdobila ty mumie
pak zahlíd' jsem, jak čas od času něčeho se napije

a to už si cosi mumlá pod vousy
snad jako, že někoho už brzy zardousí...
na to začala si broukat nějakou melodii
k ní vzápětí přidala i slova, že někoho k smrti odsoudili

v tu chvíli polil mě studený pot
ona zpívá právě z mojích not...
nikdy noty neuměla číst
teď zpívá můj poslední list

chtěl jsem utýct, ale nemoh' jsem se ani hnout
žena začala si ruce mnout...
"jak se ti líbí moje popraviště
tebe už nestačím, ty na řadě jsi až příště"

"budeš tancovat na špendlíčku
točit se pěkně ve větříčku..."
a začala si znovu zpívat
já, mdlobám blízko, začal zívat

brzy na to spal jsem jako dub
ve snu všude plno jedovatých hub...
pak už nevím vůbec nic
otvírám oči, nade mnou ženy mojí září líc

září a pak se mne ptá, jak se mi daří
nechci něco jíst? právě vaří...
přes její rameno na zdi se cosi třpytí
visí tam plakát, pod ním zvadlý kvítí

něco se mi však nezdá
a je mi zima, syrová a vlezlá
na plakátě...kýho výra...
"vzdyť my máme Halloweena!"

"zapoměls, no to se stává"
pak pro sebe: "teď chybí mi už jen useknutá hlava..."
najednou zasmála se, ale nějak tak divně
a hned pak rychle po mě hmátla chtivě

co se to děje s mojí ženou
jaké myšlenky se jí hlavou derou?
ucukl jsem, trochu nešikovně
vrávoral jsem a nestál příliš rovně

v důsledku toho všechny její hlavy
praštily lebkou do podlahy
z těch lebek ke stropu vzlétly můry
měl jsem pocit, jakoby hrozily mi z hůry

když obkroužily hlavu mojí ženy
z její hrudi vydraly se steny
"to jsi neměl, můj milý"
strachy byl jsem asi celý bílý

"pokud mě neklame paměť
nesepsals ještě svou poslední závěť"
a pro sebe pak potichu: "a dej si záležet
pak patřit mi bude celý svět..."

probudil jsem se celý rozlámaný
význam Halloweena mi pořád ještě není známý
"nejspíš jde zase o peníze..."
myšlenky mé přerušil hlas televize:

"na letošního Halloweena, nebudou mít mnozí hezké vzpomínky
budou se kopat hroby a stavět pomníky
mnoho lidí zmizelo beze stopy
a mnoho žen čerstvé hroby kropí"

"ale nebyly to jen ty můry
které na nás někdo seslal, a nebylo to zhůry
na strništích v sudech mezi snopy
bylo vidět ženy, jak bez mrknutí svoje muže topí..."

"prapodivná to byla noc
hrůz dělo se té noci moc..."

"a teď si poslechněte zprávy o počasí..."

někdo vypnul rádio a otevřel dveře
vstoupila, oděna jen velmi spoře
krásná jako vždy...moje žena
krásná jak hebká mořská pěna...

a pryč byly noční můry...