ŠOGUN A SRDCE JEHO

Vrátil se z cesty. Byl vzteklý. Měl důvod. Byl u své ženy bývalé a dvou malých synů.
„Pokud se matčiny sukně držet budete, muži z Vás nebudou!“
Ta věta mu v hlavě zněla, když kimono převlékal. Pak meč vzal, kolem hostů prošel, aniž je zaregistroval, do zahrady vběhl a mečem vztek na dřevě cvičných figur nechal. Pokud stát zůstaly.
Celý udýchaný a rozcuchaný ze zahrady se vrátil, na zděšené hosty se usmál, pokynul, aby saké jim přinesli.
Šógunem on byl, známý svoji krutostí k nepřátelům, pochopením a lidskostí k běžným lidem.
Vstoupil do lázně, kterou pro něj mezitím připravili. Kimono shodil, do páry se zahalil. Na horké kameny vodu lili.
V povzdáli jeho stín strážný, vždy poblíž, tichý, věrný pes bez srdce a strachu. I šógun nikdy krátký meč neodkládal, vědoma si doby zlé.
Do vody se vnořil, slastně nohy natáhl, vztek povolil, už je zabít nechce.
Žena nahá objevila se.
Podíval se na ni. Nová služka na hradě jeho, a on ji neviděl. Meč bezděky přitáhl. Pak instinkt vůdce zase meč položil.
„Co tu děláš? Neznám tvář tvoji.“
„Pro potěchu tvoji mě poslali.“
„Pro potěchu moji, pomyslel si, jak jsou pozorní, no moc hezké děvče nevybrali.“
„A ty potěchu chceš?“
„Co já pane, já jsem nic, ty rozhoduješ.“
Chvíli přemýšlel. Raději svoji oblíbenou gejšu navštíví, než naplnit odporem toto děvče.

„Víš co, pánem jsem, ale prase ne, nech mě chvíli o samotě, obléci se běž, a zítra ráno mě v hale čekej.“
Kývla, a v tichosti v páře zmizela.
Ještě půl hodiny si ve vodě hověl.

K oblékání nikoho nepotřeboval. Neměl rád, jako voják, by ho někdo oblékal.
K hostům vrátil se, zjistil však, že kouzlo saké je mocné. Mávl rukou. Zítra taky den.
Odešel do pracovny a plány kul.

Ráno brzo vstával. Kontrola hradu, stráží, vojáků.

Pak svoje lidi si zavolal a účty kontrovali. Osvícený byl, rozdělil výroby a pěstování plodin.
Vzácné a drahé věci dělal, byliny léčivé pro chtivé měl.
Ze všeho penízky chodily, a málo jich nebylo.
Peníze si vše koupí ale meč si všechno vezme. Tuto větu mu do hlavy jeho děd vypálil. A on se jí řídil.

Právě v tom, jak víc peněz mezi lidi rozdělit tak, aby za saké je nesměnili, přišla ve starém, ale čistém kimonu šedá myška. A ejhle, na zádech malá hlavička.

„Jsi to ty?“
Přikývla.
„Pojď blíž, chlapec či děvče?“
„Chlapec“
„A tátu má?“
„Nemá, v horách při lovu zemřel.“
„A kolik, že mu je?“
„Dvě zimy už přežil.“
Dítě, jak by poznalo, že o něm se mluví, pláč a vzlyk.
„Dobrý hlas má,“ zasmál se , „tož nakrmit oba pořádně!“ Na sluhu kývl.
„A nezapomeň se podívat po nějakých šatech, tyto se mi nelíbí, Víš, kde pro mě šijí, mistra pozdravit bys měl, dar ode mě dát. Zaplať, co chtít bude, pánu svému radost udělej! Do oběda, ať jste zpět, víš, že jsem netrpělivý.“
Sluha za ruku ji vzal, a do kuchyně ji táhl. Dobře věděl, že pán laskavý je, ale zabíjet umí taky.

Správce polí a výrob zavolal.
Radily se o mzdách lidí a podmínkách práce.

„Podmínky pro práci dobré jsou, lidé spokojeni, práci mají a výdělek taky stačí.
„Přidáme, ne moc, ale přidáme. Potajmu uděláme, všichni mlčet budou.“
„Musíme udělat tak, aby saké nám peníze nesežralo. Takže každý měsíc na hradě saké první sobotu zdarma bude, ty mi ohlídáš, všichni se napijí na účet pána, ale po svých všichni odejdou!“
„Pokud ne, tak ty týden chodit nebudeš, rozuměl jsi?“
„Rozuměl, pane.“
„To je dobře, ať i tebe pochválit mohu!“
„Takže u těch, kdo po práci se napijí, jejich ženy zavolej a každý náš pracovník dostane 3 juany navíc.“
„Pánové, pro dnešek jsme s prací skončili.“ U oběda se setkáme.“

Šel se projít po hradě, jeho stín s ním. Zavolal ho.
„Běž spát, teď nic nehrozí, a nezapomeň se najíst.“ Kývl a zmizel.

Byl netrpělivý, divný pocit ho chytil, tak už dlouho chtivý nebyl.
Divné, on se na ni těšil.

Přišli. Sluha se snažil.
Jakoby slunce v jeho černé duši paprskem rýhu vypálilo. A oheň zažehlo.

Matka, jako květ, dítě na zádech, syté spalo.
Poklonila se.
Ruce v bok dal, díval se a kochal.
„Tu látku a vzor mistr vybral skvěle, dej mu jednou tolik a mé poděkování.“ Sluha odběhl.
„No pojď blíž, ať prohlédnu si tě.“
Cosi začalo.
Žádná květina hned nekvete.
Práce měl hodně, ale věrnou duši měl. A co víc, radost, jak klučina batolil se.
Za chvíli chodit uměl.
Radost života mu kluk dal. Učit ho začal.
Bohové syny mu vzali a jiného dali.
Nelitoval.

Vztah pána a služky.

Lidé ho milovali, tak mu tolerovali vztah nerovný.
Syn rostl, meč do ruky vzal, učil se a učil.
Ohni, vodě, větru, nicotě… a úctě k rodičům….

Potomka on sobě vychoval, za vlastního vzal, se ženou žil a miloval se z lásky.
Podzim života on užíval si plnými doušky. Šediny na skráních, stále pevná ruka, zkušenost roků.

Jednou vše končí, i ten neplodnější život. Leží tam. Vedle něj žena jeho srdce. Legenda hradu.
Pán a služka.