Co sudičky přály

V kolébce ze zlata
spí malý hošík
život celý před sebou
nad ním sudičky se sklání
vyřknou svoje přání
to prý ony dovedou.

Postavení budeš mít
peněz plné hrsti
dostaneš, co budeš chtít
krása se tě zhostí.
Láska krásná čeká tě
děti plné zdraví
talentem budeš oplývat
to mu ony praví.

V jiném košíku z proutí
také spinká chlapec
v rozedrané chaloupce
na sudičky čekají.

Ty jsi z chudé rodiny
na tebe čeká bída
ať nerušíme tradice
nemoc se zdravím se střídá.
Ani krásy nepobereš moc
inteligence jak by smet
v potu tváře budeš dřít
na mléko a na chleba
jinou cestou nesmíš jít
sláva pro tě netřeba.

Po letech se obě dítka
jen náhodou potkají
ten ze zlaté kolébky
oděn v hedvábí a kašmíru
šaty šité na míru
postavení u dvora
palác dům, ne komora!
Tváře jako alabastr
v malování talent,
prostě mistr...

Ten z košíku proutěného
pokorně před druhým se sklání
že sudičky vyřkly přání
nemá ani zdání.

Šaty šité z pytloviny
umouněné tváře
v ošatce pár ryb
práce pro rybáře.
Stavení má u rybníka
jen chaloupku chudou
od rána do večera práce
ten nesetkal se s nudou.

A přec má navrch nad prvním
i když sudičky mu nepřály
zapomněly asi na to,
že není všechno moc a sláva,
že krása pomíjivá je.
Ten chudý i z ničeho dává
a nemá drahé výdaje
váží si věcí zadarmo
jako čerstvého vzduchu
však chlapec z kolébky zlaté
neumí nic jiného
než žít v lidském ruchu.

A to nemluvím o srdci
to má ze zlata a rozdává
kdežto první kdyby mohl
i vodu k přežití by prodával.
Tak sudičky netušily
že i přes to prokletí
jeho duši potěšily
nemusí žít v zajetí,
má svobodu a pevnou víru,
že jednou bude odměněn
z těžké práce velkou sílu
osud tím byl pokořen!