Dilatace času

Už jsou to skoro čtyři roky a já pořád sedím za tím stejným oknem
Jako mainská kočka hypnotizuji kondenzační čáry na obloze – spojí se v jednu?
Měsíc střídavě ozařuje oblohu, aby ji zase vrátil temnotě
Oslavil jsem devatenácté narozeniny, každý rok znovu sfouknu svíčku
Apollo od Briana Ena dohraje na stereu, album vrátím na začátek
Staré knihy poezie se plní záložkami s poznámkami
U parapetu stojí fíkus, roste na něm už jen jeden list, květinu zaliju – na jaře zase zezelená
Na dně španělského vína (ročník 2020) otevírám víko rakve

Sleduji tě v novém oblečení, s koženým kufříčkem hnědé barvy jdeš z práce
Pozoruješ hodinky – „Nemám čas!“ – mizíš na vlakové stanici, vracíš se domů
Drobky naší konstelace jsou zapsané v tvém chování (dvouřadý kabát, Frederick Delius, hrnčířský pult)
V závoji cigaretového oparu tancují naše dvě těla – tys mě naučil kouřit
Titěrné vrásky ozdobily tvé čelo, jsi jako váza, která jednou spadla na zem
V našich očích jsou ale dálnice, díky kterým cestují auta z mých očích do těch tvých
Když utichneme, slyším davy protestujících, jak skandují na náměstí („Za lásku! Za lásku!“)

Vidím nás dva s hodným pitbulteriérem – chodím s ním po lesích, ty musíš pracovat
Jsme jako Platon a Aristoteles, odlišní, ale spojení nesmrtelností
Ještě studuju, složil jsem všechny zkoušky, poletím do Barcelony, piha pořád zdobí můj nos
Turbíny větrných elektráren se točí stejným směrem, jezdím kolem nich při cestě na letiště
Jdu po městě a trousím za sebou kvítky růží, chci se proslavit, ty jsi mě o tom ujistil
Mířím k našemu domu, jsi tam, snad se nezlobíš, přeci jen jsi zestárl a já ne
Posadím se k parapetu, stmívání přivolalo tmu, poslední list fíkusu spadnul, usmívám se