Svatební cesta

 

 

ON

 

usnul v autobuse. Probudil ho nažloutlý úsvit

vycházející z kotliny poseté vrásčitými kupami hornin,

jejichž popelavá úbočí vyrůstala z prašného oparu,

a v zorané tkáni polností přerušované torzy

zanedbaných usedlostí bylo cítit zvláštní úzkost,

jež těkala z rozevřených pórů severské pánve.

 

Přepadl ho tíživý pocit, proměnlivé mrazení,

jako když kapitán archaické bárky

na vlnách zšeřelých vod sleduje oblačné kupy

nad světélkujícím plechem přízračné dálky

a čeká, jak to dopadne

v nejasném tušení divokých živlů,

slepotou mlh vzdáleného cíle, jímž cítí se polapen

v té morózní spoušti a větru bušení.

 

Přec v krajině, kterou spatřil On

za špinavým oknem ze sna probuzený,

nebylo pohybu ani závanu čerstvého vzduchu -

jen modravě šedý pás mlhy

v podélných vrstvách dával všemu mrtvý tón,

hluboký tón vágního čekání,

jak to dopadne, až nezbude místečka

v zapadlém tom kruhu,

kde pták nezazpívá a vše se klíží v divný skon.

 

Podivná byla i silnice, po které šplhali vzhůru

k náhorní plošině vroubené hradbou mlčenlivých skal -

úzká, strmá a přívaly nespoutaných dešťů ohlodaná

s obnaženými srázy a chapadly dřevitých pahýlů,

kde nízké zákrsky vysazených keřů

choulily se v stínu pískovcových skal

a jen s těžkostí a bolestí opuštěné ratolesti

chránily půdu, aby uchovala krůpěj rosy,

kde stinný mech bez viny a bez pozdravu na ústup se dal.

 

Jaký byl jeho cíl? On nebyl sám -

srdcem svým navždy připoután

k ženě své krásné, milované,

jež něžně k jeho boku skláněla se

v tichém zasnění - ach jejich cíl -

Těšili se dlouho, v jejich roztouženém hlase

zračila se naděje na život plný chvil,

jež blažeností sytí, když spřádali své plány

na ten velký den, On a Ona s ním,

až zabydlí se spolu na čas zváni

do prastarého domu na okraji plání

pod záštitou hrubých skal -

Ach, jejich cíl výletem byl svatebním.

 

On vzbudil se a zmateně ven hleděl v čase,

jímž naplnit se pořádek měl v duši, zdá se,

v klidu, svornosti a vytouženém lůně slastí,

v tom zaslouženém, tichém chrámu štěstí,

jímž láskyplné manželství je a víra v sebe –

leč myslel na život pln úzkosti a smutku,

na lidi trpící, jichž srdce sotva pookřeje

nedostatkem průzračného vzduchu,

když nad hlavou tu hoří nebe

a uhelný dech pánve zebe

zkormoucenou duši bez cíle a bez naděje.

 

Pak promluvil v touze zaplašit ten pocit,

jenž těžce dolehl mu na duši, pobledlý a syrý,

aby potlačil ten zlobný pocit, co dolehl mu na duši,

na kořen jeho nálad zádumčivých,

jimž doufal uniknout na své cestě v horské nivy.

Tak ztlumil svůj pohled šerozřivý, vzchopil se a děl:

"Má drahá věř, že nikdy nedopustím,

aby život náš z duše otroctví kdy k ponížení spěl."

 

ONA

 

zvítězila sama nad sebou,

když přitiskla svou tvář na jeho rameno,

svou tvář mocné Sirény sladce ruměnou,

jíž poctila jeho rameno, zatímco On hleděl z okna

tak neúčastně, nevlídně a s myslí vzdálenou.

 

Cítila, jak jí kypí krev v póze vědmy odložené,

tak osamělé a vzdálené jeho spící bytosti,

když probudil se a oknem ven pak zíral zmateně,

jako by jí ani nebylo - přec sklonila se skrání

k jeho rameni a dalo jí to hodně přemáhání,

zatímco On v podivném svém zadumání

beze slov zíral do kopců, tak dotčeně.

 

Co si tak myslí, říkala si,

než ladným záklonem zčechrala si vlasy

do zlatých prstenců a něžným způsobem

složila mu kompliment lásky.

Na co asi myslí? Kde vězí jeho cit?

On mohl by snad potěšit

úsměvem či pohlazením

manželku svou krásnou,

jíž nemůže být dosud syt.              

 

V tom za ňadra jí znenadání

zavál vlezlý chlad,

zvláštní věc, snad pouhé zdání,

ve chvíli, kdy její pohled pad

na pahýl stromu v pusté stráni -

To stoupali již bez ustání do výše skal,

jež duši brání rozvinout se,

kde mohutný tam pískovcový val

jen vítr hlodá v zmaru touze.

 

Tak vzpomněla dne z té vágní strasti,

jímž složila slib své oddanosti,

oběť své krásy k jeho nohám -

On vášeň byl sama, slovy lásky neskrblil -

teď vleče jí za sebou tak chladně.

A kam vlastně? Jaký je jejich cíl?

Dům lidí prosté samoty

prý s rozvahou kdes zamluvil,

kde v lůně přírody prý jejich cit

uzraje v rozpuku a upevní tak nit

jejich svazku - ach jejich cíl -

zapomněl snad na svůj slib,

či rozplynul se nocí jeho sen,

jímž zahrnout měl jí pozorností?

Nebo snad trpí v nitru neduhem,

jenž před ní zatajil?

Ach strachy mé, vždyť jejich cíl –

výletem má být svatebním!

 

S rostoucím strachem a v tísnivém tom stavu,

když šplhali vzhůru úzkou silnicí,

na jeho rameno složila svou hlavu,

aby zaplašila chmury šerem sílící

a zjevila mu vlastní přítomnost,

svou bytost toužící, zatímco on zří v dálce noci slávu.

 

Tak stalo se dřív, než její manžel v nivy

ztlumil svůj pohled šerozřivý,

než z tišin svého srdce vzchopil se a děl:

"Má drahá věř, že nikdy nedopustím,

aby život náš z duše otroctví kdy k ponížení spěl."

 

ON a ONA

 

nalezli své společné útočiště před soumrakem.

Dům, před kterým stanuli, do skalní prohlubně byl vklíněn,

jako by o pískovcovou stěnu do výše strmící se opíral

a v bědném svém nedostatku symetrie

z trpné úslužnosti skalní vrchnosti se vyznával.

 

Příbytek ten v průčelí byl stíněn řadou ovocných stromů,

jejichž nečetné leč stářím rozkošatělé koruny

vzpínaly k obloze, v marné snaze dosáhnout snad

mohutného země zlomu,

své křivolaké větve jak stařeckých rukou domény.

 

Ona kráčela pod záštitou modravého stínu

ke dveřím obydlí, jež se před ní otevřely,

a srdce jí strnulo nejistotou,

když nasála výpary vlhkých zdí,

zatímco vyšeptalý šelest stromů

pod klenutým stropem zvolna zanikl a ztich.

 

To chodbou kráčeli již v nedostatku světla

do patra prvního, kde místností tří rozhraní

tvořila předsíň a v trojici dveří šedla

mdlá úběl večera, jež vládu noci vyzvání.

 

Tam rozradostněn hranicí dřev v rohu,

kde předsíň zvolna zapadala v skály puklý val

a kamna krčila se v prastarém svém slohu,

On rozžal v lampě petrolej a oheň rozdýmal.

 

Pak sesedli se k dubovému stolu,

jenž umístěn byl v předsíni,

aby pojedli a promluvili spolu

pár slov, jež mysl nestíní.

 

Leč seděli tiše v zasnění a v zadumání,

k obrazu, jak z dávných časů připoutáni -

jen střídavě nad stínidlem lampy mihotavé

hned hleděli si do očí a hned zas v dálky přemítavé.

 

Jeho stále zděděná myšlenka kamsi vlekla,

do dob odlehlých a prastarých,

kam krůpěj vzpomínky sotva by někým stekla,

jejichž známky zhmotnělé a prastaré

přec zůstavil čas, jímž lidská duše změkla,

aby zachoval, co zvláštního ze sklonů člověka

zve osmělenou duši vystrnadit ďábla z pekla.

 

Jaký to byl asi člověk, myslel si,

jenž jako odkaz věčné paměti

dům z hrubé malty a kamene si postavil

a nerušen tu v tichu snil

v lůně přírody a z mysli prosté

všech nadbytečných potřeb,

z nichž lakota a touha po moci jen roste -

Jaký to byl asi člověk, co s vypětím všech sil

to divné obydlí z duše nezlomné či truchlivé si vystavil?

 

On takto z duše mluvil k sobě,

když manželé na stínem lampy mihotavé

hned hleděli si do očí, hned zas v dálky přemítavé,

zatímco Ona ve stejné té chvíli

myslela na význam věty, kterou vyslovil,

když sklonila se k jeho rameni

a hlubinami duchovního zrání

doufala ve shodu svého nazírání

na život jejich budoucí,

přec slova jeho horoucí

jako by něco křehkého v jejím srdci zlomila -

To snad Ona k ponížení v otroctví duše mířila?!

 

Než zavezl ji sem v ty hrozné končiny,

nevyřkl výtky, jíž by se jen letmo dotkl

způsobu její mysli živé z darů života,

jež v drobnostech jí radost přináší - On změnil se.

Kterak je jí dáno rozluštit ten trudný sen

v kamenné díře, jež od pradávna sluje vlčí,

kde její choť ponuře kamsi hledí jen a mlčí?

 

Přece dočkala se odezvy svých vzdechů

dotčených lehkou zimnicí a tísní k tomu,

jež sahala na ni ze všech koutů toho nevlídného domu,

On nakonec přece promluvil:

"Mou naději zde předčil vzletný styl

tohoto sídla, jež strýc nám bodře zapůjčil,

on milovník je silných vín,

jak nevšední, jsem vskutku netušil..."

 

V ten ráz v jejím hrdle zlobou hlas se rozechvěl:

"Ach, netřeba, abys mi tu znovu pěl

o strýci tvém ódy, já dávno vím,

jak nechvalný je podivín!"

 

Z BLAŽENOSTI LÁSKY

 

se zemdlení ve stínu stromů na zahradě sešli,

aby vyhledali prostor z louky prosluněný,

kde nadáli se spočinutí, jímž v páru by se vešli

do plánu léta babího, než v soumrak podzimu se změní.

 

A byly to chvíle přeslastného zapomnění,

když třetího dne líbánek jejich myrta voněla naplno,

leč z posledních sil jitra, jímž z noci žáru

počala blednout jako měsíc v ranním kuropění.

 

Ona již přivykla na stinné kouty nevraživé,

z nichž do duše padá chlad a dům je jich všude pln,

však cítila kdesi pod povrchem své touhy nyvé,

že lásky jejich jas je plný temných skvrn.

 

Když v nečinnosti vášeň malátným vyčerpá se ránem

a tělo bez mízy svou nezávislost pohybu si prosí,

to člověk s prudkostí by rozletěl se do kraje,

jen zvěděl by, že zbavil se pout, jež navléci si musí.

 

Tak z přemíry lásky často dostaví se nuda,

není-li úniku, kam by pohled milencův účelně se zaměřil.

On utápěl se ve vlnách zmateného snění,

když Ona přitiskla svá ňadra na jeho hruď

ve snaze ověřit si důvěrnost, s níž lásku její vydražil.

 

Ach, její krása sluncem v nahotě se skvěla

oblou pevností ve štíhlé dóze těla.

On navracel se z končiny,

kde samoten chtěl vyslovit formuli života,

v níž Ona nemohla mu stačit,

když prs své ženy rukou stisk,

až vykřikla - ach, jaký mu tím vzešel zisk!

Její tělo v záchvěvech se zavlnilo

a plodu jeho zárodek kdesi ztajený se vynořil -

tak s nebývalou rozkoší sám dravost její pokořil.

 

Pak na deku jako kouzlem omámený pad

a z hlouby duše divil se své krvi šílené a vroucí,

když z vášně ženy orgastický had

mu silou rozkoše pronikl až k srdci.

 

To s bolestí již hraničil akt lásky,

jenž vykvetl z pohrdání -

On dříve se však v srdci úzkostlivě lekl,

aby lásku její neztratil -

ta rozkoš zrodila se v Strachu!

 

ZE SKAL PŘÍŠEŘÍ

 

se mlčky vynořili,

když nad hlavami mrak jim ještě příšerněji děl,

že léto utratili v prvním týdnu milování -

Tak jim i vítr v korunách bříz nad hlavami pěl,

když ze skal příšeří se mlčky vynořili,

zemdlení a starostliví,

dá-li se do deště, pak jeden druhého se ptali -

Ten vítr vanul z plání, nevlídný a popudlivý

a v mžiku mraky rozehnal na modří rozmazanou běl.

 

Oni do skalního města na výlet se vypravili,

když údy neklidem jim tuhly bezcílnou nečinností -

Tak rozhodli se včera, zatímco při lampy bledém svitu

u hry karetní sesedli se v neúčastném duše skrytu.

 

Do skalních náměstí, průchodů a komnat,

kde lidí příboj zhurta hlomozil a bil

do pískovcových stěn, než rozehnal jej větru přívrat,

vešli s nadějí, že zábavný je vzpruží cíl.

 

Žel, kde bříza korunu tak zkormouceně k zemi kloní,

že srdce ustrne při její snaze udržet se z trhliny,

z níž půdu holosrázem větry, voda, mrazy plení,

tam končí nálada a člověk hrůzu má jen z vidiny,

jak v místech, kde dřív borovice kvetla,

kde smrk a jedle v dávnověkém rozmyslu

tak s vrchu majestátně hleděly v toku průzračného světla,

zlá vzduchu zkaženost s povrchu zemského vše smetla.

Bože, z jakého že úmyslu?

 

On vyšplhal se bez smyslu (či v podvědomém hnutí?)

na hřeben skalní skupiny, kam vedl příkrých schodů spád

(Ona za ním, bez valné však chuti),

aby rozhlédl se do kraje, jenž větrem zvolna potemněl a chlad.

 

Tam rozevřel se mu pohled na pláně,

na šedé pláně náhorní té plošiny,

kde spatřil průzorem mraků ozářený pás země,

z něhož do výše nebes čněla obrovitá lavice -

stolová hora - její srázné boky rudnoucí sluncem

hořely v mohutném prstenci mlh tak přízračně,

jako výjev Boží stolice.

 

Přikován magickým výjevem k okraji skalního výběžku

bez dechu hleděl do prostoru anorganické vlády hmot,

jejichž středem rodila se nadpozemská hrozba trestu

v soumračných souřadnicích křižných průsečíků ploch.

 

Tak stalo se, že přeslechl lidská slova,

úpěnlivou prosbu své ženy naskrz prokřehlé větrem,

když v duchu hrozila se mraků spoust jako z olova.

 

On záhy chybu napravil ve svobodné své chvíli,

když stolová hora zmizela ve stínu oblačných kup,

jež v podobě plátů vesmírné clony zavřely se.

 

Leč posléze, když ze skal příšeří se vynořili

na malou paseku, co kobercem rudých trav se vyzdobila,

a nebe zjasnilo se v modří rozmazanou běl,

On v ženě přítele již ztratil - jí zloba do srdce se vlila

a pohled slzami jí znachověl.

 

ROZHOVOR

 

ON: Já střežím se hovoru v poslední době,

     kdy počasí nevlídné ve skalách nás překvapilo.

     Řekni mi - já vím, že příliš ohledu jsem k tobě

     tehdy neschoval, ale úmysl zlý to neznačilo -

     Řekni mi, proč každé slovo mé tě vzruší,

     což není myšlenky, jíž nedráždím tě v duši?

 

ONA: Ach, kdes úsudek svůj jasnozřivý ztratil?

     Já vzrušit se mám tvými přemoudrými slovy?

     Ty přece nad mé chápání jsou, to jsi už dávno zjistil.

ON: Tak nemluv - snad mlčet by bylo víc?

ONA: Kdo ví?

 

ON: Přece jádro věci rád bych pochopil.

     Sám ďábel ti snad namluvil mou namyšlenost!

     Teď hodláš mi jen oplatit, čím sám jsem prohloupil?

ONA: Já pozorností plýtvala už víc než dost!

     To tebe ďábel v duši svedl,

     abys do pustých končin mě jako přívěšek svůj vedl.

     Já kolem sebe společnost mám ráda,

     ty jen v mrtvá vyženeš mě lada!

 

ON: Já přece v lesích samotu s tebou domluvil,

     tys slovem nevyřkla svou nesvolnost -

     Že lesy pomřely, to jsem ani ve snu netušil.

ONA: Mě v nitru zůstala jen lhostejnost.

ON: Nic v mysli nového, té všude dost.

     Říkáš, chybí ti tu lidí přítomnost -

     Co získalas ústy přátel svých, jaká povýší tě vzpruha,

     kde v závisti a lakotě jen napadá druh druha?

     Ty vlastní výhody tak hledáš jen a mužů zjihlou bradu,

     pomni, že už vdala ses, a v tichu hledej pravdu!

 

ONA: Ty zas hrubec jsi a příliš mnoho víš,

     až prohraješ, pak teprve pochopíš,

     co ženin zraní cit,

     leč chceš-li jen, pak nech si posloužit.

 

ON: Ach, promiň mi mé řeči troufalost,

     já hlavu svou bych k nohám tvým hned složil,

     žel raději bych z číše bolehlavu požil,

     než sklonil bych se pro tvou rozmarnost.

 

ONA: Ty zřejmě v pustině stačil by sis sám,

     ale já z darů života chci si ještě užít.

     Zde nudy, nepohodlí dost už věru mám,

     hned zpátky domů chci a člověkem zas být!

 

ON: Člověk, dary života, z čeho čerpáš obsah pojmů?

     Řád světa snaž se pochopit bez ubohého dojmu,

     že hlad přežvýkavců nezneuctí pýchy zlost -

     zde věru nám nic nechybí, jen lásky důvěrnost.

 

ONA: Já nemám slov! Snad ve mně vidíš zrůdu?

     Hned hleď se domů nachystat a mou tu nečeř vodu!

ON: Já k ničemu tě nutit nehodlám,

     ale zdržení si ještě vyprosím na jeden další den,

     abych výstup mohl podniknout na vrchol stolové hory,

     kterou zahlédl jsem z pískovcových stěn.

 

ONA: To další svéhlavost ti z hloubi duše volá?

ON: Ta hora mě už z dálky uhranula.

ONA: Zbláznil ses snad?

ON: V tom odradit se nenechám.

ONA: A já tu se strachem tak sama zůstat mám?

ON: Snad ve společné cestě mohla bys najít klad...?

ONA: Tak újmu na zdraví jen uhlídám!

ON: Náš život v marném plahočení roztaje,

     ta hora nás tu všechny přežije.

ONA: A účel cesty té já mohu vpravdě znát?

ON: Co nad lidské meze daného tak z výše ohledat...

 

STOLOVÁ HORA

 

kde z konce nehostinné pláně obzor hraničila,

jako svatyně Zemské věčnosti,

jíž oko člověka spatřit musí z libovolného úhlu,

jako rudá čelenka 

strmící neprostupným sloupovím antického chrámu

(ta hora v dálce více přízrakem, než skálou byla),

tam smělé dva stíny poutníků osamělých

z planiny, ze strniště stromů větrem ulámaných

snímaly pečeť krajiny zapovězené lidským prokletím -

On kráčel v popředí, Ona krok dva za ním.

 

Ledový vítr odhaloval jejich zachmuřená čela

a truchlivé chuchvalce nízkých mraků

jim nad hlavami v tříšti rozprášených kapek

trousily letmé pozdravy ze zastřených dálek věků,

z útrob hory, jež stěnou za hranicí obzoru

tak přízračně se skvěla - leč oheň její pohasl.

 

Snad vzplála rozmarem, když na okamžik

lidskou domýšlivost zřela

a z nadřazené polohy se zahleděla

na pustošící rozmach lidských sil,

jenž ponoukal ji do úsměvu.

 

Snad její záře pohasla,

když On ve svém uzavřeném hněvu

začal klást nechápavé otázky,

odkud a kam že kráčí,

za jakým účelem si botou v blátě značí

směr lidského života,

až jeho mysl v pochodu se zatvrdila

na kamenité cestě,

jež záhy v drnů výmolech se vytratila.

 

Tak stalo se, že začali bloudit

z temene drnů do pastí vývratů

padajíce po kolena

v zoufalé tvrdošíjnosti,

s níž On přiblížit se toužil k cíli,

ke stolové hoře,

která jakoby s obzorem

navždy byla zasnoubena.

 

Ach, jeho cíl - co nalézt chtěl

na skalní hradbě vyčnělého náhrobku,

kde pláně stejný výmlat

z polohy jen vyšší zel

prázdnotou, jako život bez naděje, 

jako dnešek bez zítřku.

 

Tak marně v přeludu

hledal úkon spásy

a ubohou ženu svou

vláčel mlčky za sebou,

až nohu málem zlomila si,

když od slz stírala si řasy.

 

Jemu nakonec zželelo se bytosti,

jíž vyděsila pouště bezbřehost,

leč v žilách bušila mu zlost -

Snad v skrytu duše věřil síle,

s níž osamocen jako stinných hvozdů host

by dokázal žít mimo generaci.

Ta hora mu teď z dálky vrací

chladné rekviem za jeho závislost!

Bože, proč člověk s jednou možností

vždy druhou bez milosti ztrácí?!

 

Přec z hloubi srdce uctil povinnost,

podvolit se přání slabších členů družiny -

On zastavil chtě se vydat krajem planiny,

kde tušil vlídné závětří, k návratu domů,

však za ústupovou linií oni spatřili propast,

jež v celé délce vroubila její okraj.

 

Tam ustoupil a podivil se výsledku,

jehož úspěchem si byl jist -

když v úzkosti a zvolna s hrůzou pochopil,

že z očí manželky naň zírá nenávist.

 

Ó, vy nositelé lidské snahy oddělit dobro od zla,

lež od pravdy, lásku od nenávisti -

zkuste pokleknout v prach,

kde slova ztrácejí svůj obsah!

 

On zaštítil se slovy - tak stalo se,

že učinil z ženy Bestii.

Jejích výčitek zlé běsy

se z kraje propasti do údolí vrhly

a On se v krvi úbytku a s údy,

jež mu rozčilením ztuhly,

mlčky a osamocen vydal znovu k hoře,

aby jádra vlastní nicoty pozřel bědnou hostii...

 

ON

 

se z rána probudil do prázdného domu.

Podmračný den ho připoutal k lůžku

tlukotem deště na okenice.

 

Kam napřít se příští minutu, příští hodinu,

to vyřešit by nesvedl,

jen syrové přítmí ložnice

jej sytilo zimničnou bolestí.

 

Ona odešla již za večera.

Potkal ji ve dveřích, když se vracel za tmy z plání,

(Opravdu to bylo včera?)

když stolová hora změnila se v pouhé zdání -

Minula ho bez pohledu, beze slova.

(Snad nadála se přemlouvání?)

On přešel mlčky - pak v samotě a přemítání

dlouze do noci jen hleděl bez dechu a bez nálady

s jedinou otázkou v srdci, jež mučila ho stále znova:

To je konec jejich milování?

 

Přece zoufalá výčitka se v jeho nitru skryla

a ulpěla na trpkém plodu poznání,

jenž uzrál marnivostí ženy, které chybí cit -

Kdo miluje, ten neopouští!

Tak krutě nejedná,

kdo s úctou k bližnímu se umí poradit.

 

Snad dobře je, že v krátkosti a bez obalu

zjevila mu pravdu o své povaze -

Tak v životě by zoufalství jen dočkal bolu

v tyranii ženy, co potřeby a nároky

jen vlastní bere k úvaze.

 

Přesto nezdržel se lítosti

nad ztrátou předmětu své touhy,

svého mužství proklínané slabosti,

jež svedla ho vždy na dno ponížení,

k zřídlu pramene vší marnosti -

Přesto nezdržel se lítosti

nad osudem, jenž zisku poplatných jen múz si cení -

proč vyškrtlo se zklamání jen z účtu lidské neřesti?!

 

V tak trpkých úvahách se znovu nechtěl topit,

s nimiž probudil se ráno do prázdného domu -

On vydržel až do setmění blouznit v mlhách šílenství,

pak z lože vstal a v mátohách se svítilny mdlé chopil,

aby tajný vchod do nitra skály vyhledal,

do sklepení, jež kdosi dávno v pískovci tu vysekal

a kde strýc později si vinný archiv zrobil.

 

Tam za domem, když těžké dveře odmykal,

mu závan vzduchu plamen světla zhasil.

On přesto veřej železnou dál po hmatu jen otvíral,

až vlhký zápach sklepení mu chřípí nosu zrosil.

 

Tu rukou opřel se o skalní výduť chodby

a čtyřmi kroky ocitl se v závětří.

Hned lampu rozsvítil a v tiché ozvěně,

jež zvolna snesla se ze stínů hrubé klenby,

stanul v prostranství, v němž smály se naň líbezně

soudky vína rozmístěné v délce čelní hradby.

 

Tam z koštýře se mocným douškem napil

a vzpomněl díků vinaře, jenž zhusta velebil

každý prostředek, jímž trudná mysl taje

ve vodách zapomnění - to vína věru síla je,

řekl si, když strýce zásoby tak z duše ocenil

a novým hltem s rozkoší si nahnul ve stoje.

 

Leč nedopil a koštýř leknutím mu z ruky vypad -

to rána strašlivá rozlehla se tichým sklepením.

Hned chodbou ohlédl se, až zrak jeho dopad

na dveře, jež zabouchly se větrem z noci vzbuzeným.

 

On ulevil si hlasným zaklením,

když vzápětí mu nervy rozechvěl

nový šramot, jenž úderem kovu zlověstným

pod klenbou ztich, než ozvěnou se znovu rozezněl.

 

V tom krutou pravdu pochopil a strnul -

snad raději by v temnotě kdes spatřil netvora -

teď v příšerném jen mrazení svůj bídný osud zřel,

když bledý hrůzou ke dveřím, jak pominutý spěl.

Leč nebylo pochyb, ten šramot způsobila závora -

běda, jemu východ ze skály se neprostupně uzavřel.

 

Ó, síly temné, nadlidské, volám vás k odpovědi!

Kam míří vaše pěst, váš zřetel pohrdlivý?

Snad za špatnost váš čin je trest,

či pouhý zásah marnivosti?

Čím řídí se váš soud, je-li osud spravedlivý?

 

On v nezměrném tom zoufalství,

když šílenou sám nastrojil si past,

v absurdním duše zmaru, směšném kreténství,

(Ten chudák uvězněn byl mezi sudy vína)

jak bídný odsouzenec prosil o milost,

když v marném bušení si na kost pěsti zdrtil,

a hlavou o kámen pak v krvi tišil zlost,

až vysílením k zemi pad a v němotu se opil.

 

V nevzhledném tom stavu a mysli omámení,

jimiž důstojnost lidská rozlila se v kal,

pak spatřil ženu svou, jak opuštěná, bez ochrany,

ve strachu a odříkání hledá východisko v nehostinné pláni,

kde nad hlavou jí bez ustání jen chladný vítr smutně naříkal.

 

Jemu srdce sevřelo se bolestí,

když účinek své trpné snahy zřel,

až rozplakal se z hoře lítostí

a jedinou již tklivou touhu měl,

aby ještě jedenkrát svou ženu mohl spatřit

a odčinit tak příkoří, jímž k zatracení spěl.

Svůj trest už přijal - teď hlas pokory

mu v uších ponížený zněl.