Architomie v místnosti

V zákoutí prostopášném,
lokálu vykřičeného domu,
pavučina lepkavě přichycená
na klopu nedělního obleku.

V níž seschlý květ

již svým celofánem pokrývá.

Tím stříbrem tak,

že v svitu Luny ožívá.

To zanechal tam zřejmě 

štramák starodávný

v pokleku.

Když nikdo se již nedíval.

Opuštěný

Jen meluzíny

skrze škvíry okenic

flautové preludium se ozývá.

A ticho,

to ticho, moc nevěří tomu.

Otřepané konce kabátu,

prastaré rukávy,

co již do nich

s vervou pustili se moli.

Také pár děr

v podlaze prkenné,

co kdys

snad stařík jakýs

vytepal bílou holí.

Svědkové to dávní, němí,

ne však slepí,

hluší,

i když dnes

již bezejmenní.

A opálený náčrt,

skica,

tak ta možná,

že ještě něco tuší.

Skrz těch pár tašek,

co vítr odnesl si někam z krovu

v kuželu světla

záře

z nebeského reflektoru.

Zjevila se.

Jak krásná, jen hýčkat se s ní.

Jak spásná, jen jí uchopit.

V závoji tom zviřeného prachu,

jenom tak, oděná spoře.

Myšlenka to pouhá,

sen ztělesněný.