Ona je hodná

Ona je hodná, říkali mi, a byla, však já vím,

jenom ta vášeň chyběla tam, a já se uvnitř, užíral tím…

Ona je hodná, říkali mi, a ona byla vskutku, jako sen,

jenom ta touha chyběla tam, jako bych mrtvý s ní, lehal si v zem…

Já opustil ji, odešel jsem, poprvé ve svém životě,

s pár věcmi v ranci, se psem, v poslední zářijové sobotě.

Já opustil ten známý přístav, kam často jsem se vracel,

z těch rejů bujarých, od děvek, vždy na postel se skácel…

Ona tam byla, pořád sama, jako by něco ode mě čekala,

a já se najed, od kurev prázdný, nevnímal, co mi říkala…

Ona tam byla, tak dlouho sama, ty čtyři léta trpěla,

jen kdyby něco naznačila, kéž nebyla by, tak zbabělá…

Pomátla se, a nakonec s toho všeho, skončila v ústavu,

já pluju dál, jen z dálky vyhýbám se, kormidlem tomu přístavu…

Pomátla se a jisto jistě na tom mám, velikou svoji vinu,

ale tu zbabělost, za čtyři dlouhá léta, tak tu si neprominu…