Lidice

Všude kolem něco leží,
něco, nebo někdo spíš,
a to kolem ještě,
pranice se vytváří.



Ticho je pryč,
uteklo a nevrátí se,
neklid vzlétl, řvaní, skučení a sténání,
kdo tam leží ? To jest co ?



Žlutá záře do tmy svítí,
vyzařuje a plápolá,
Chlapci, dívky, ženy děti,
breku od nich je slyšeti,
stále víc a víc.



Lidé se tu derou,
kupředu a za ničim přec !
Chlapče ! Co se děje ?
Nepostávej tu a domů běž !



Nestihl však ani slovo sděliti mé osobě,
od němců hned dostal střelu,
střelu, zasažení do hrudě !



Nevnímal jsem rozruch chvilku,
a pak jsem se rozhlédl,
kolem plno mužů v kleče,
i ležící a nedýchaje !



Vidět plno mrtvých bylo,
vojáci se třásli též,
že jestliže nesplní úkol,
zasáhne je krutý trest.



Pochopil jsem že tu není,
pro mě příliš bezpečno,
ale co mám dělat tedy,
nemohu se vydat pryč,
zemřu tady jako jiní,
bez boje a za nic !