Víra

Hrubé linie.
Stud.
Rozbitá kůže se hojí pomalu.
Zbydou hrubé linie
a stud.

Ach pane, cos mi dal, že se nedokážu zvednout,
že ze mě zbývá prach,
že má krev se mísí s zemí?

Cos mi dal,
že pod kořeny
pořád ještě dýchám?
Kdo mi tak ublížil?

Jsem blížencem světla,
když mám paže plné děr?
Když v nich hnízdí kamení?
A co z něj?

Komu připadne má vláha?
Komu se mám vzdát, pane?
Mám tu zůstat, zapálená louč
v hlíně?
Stále hořet?

Mám být předělem v prachu?
Jak to nést?
Jak s tím umírat
i žít?

Bude má pokora stačit,
abys ten strom uzdravil?

Můj pane, jak mohu nést naději?
Jak mohu?







Dřevo jest tělo páně.

Někdy se zalykám touhou
ho rozdrásat
aby bylo měkčí.