Jidášovská mše

Na kočičích hlavách na náměstí jsem zčeřila hladinu kaluže.
Asi...?
Odkudsi se s větrem zvedl houf holubích křídel.
Míříc ke hřbitovu.
Na svátečních šatech jsem roztrhla jeden z cípů sukně
o větvičku v parku.
Nechávám si zemi utíkat pod nohama,
svírajíce v rozmáčených prstech zažloutlou, zvlněnou knížečku po babičce.
A svatá písmenka stékají po předloktí
jedno po druhém
na bílý lem rukávu.
Ach, odpusť, babičko, mše už začala
-ač beze světa za železnou branou chrámu Páně.

Kříž z růžence mi na hrdle jen těžkne
a pod mozaikou Jidáše
bývá na rozpukaných ostatcích schodiště tak krásně teplo... .
Na dlani si nosím dvanáct bubeníčků,
jenž znova a znova hledají své moře mezi řádky Bible.

Sedmerým zazvoněním pak a posledním dukátem
nám večer ozdobí ty dluhy.
Za déšť a louži.
Za keřík v parku.
Za kostel a jeho nedobytná vrata.
Za Jidáše s křížkem na krku 
...za mne.

Utopí vzpomínky v krvavém chrámoví
a zhasne uplakaný den.