Kostel

I.

Černá noc a vichr duje,
větve stromů natahuje,
mlhu trhá luny zář,
její krásná bledá tvář.

Skrze listy starých stromů,
skrze okna zašlých domů,
skrze mrtvou vody hladinu –
skrze celou noční krajinu.

I jeden z dlouhých luny hávů
doplul až ke svatému chrámu
a osvítil skrze okna vitráže
místo, kde dlouho se již nekáže.

Zvonice bez zvonu, lavice bez lidí,
jen stěny kostela, kam Pán Bůh nevidí.
Kam Pán Bůh nevidí, kde Pán Bůh neslyší,
kde prázdné modlitby jsou básně pro myši.

Dopadla bílá luny zář,
na mladou, hebkou dívky tvář,
jenž v modlitbách tu seděla,
ve svatou knihu hleděla.

„Ach odpusť pane, panně mladé,
co nesesmilní, nepokrade,
co spáchala však krutý hřích,
kacíř je v očích věřících.

Tys to však viděl, hospodine,
a vidíš, že dne neuplyne,
co svědomí své zpytuji
a svého svůdce lituji.

Ty víš, že nebylo to tak, jak zdá se,
to, že netrval on na souhlase,
to, že já jsem byla strachu plna,
a potom… jenom… rudá skvrna…“

Dívce tmí se před očima, temnota ji hltí zrak,
tělo bledé padá k zemi, svíce zhaslá taky tak.
A tak leží v temných halách, bez přikrývky, bez plamene,
odejíti může tehdy, až se na ni zapomene.

Krutý zákon mluví jasně,
nepomohou žádné básně,
modlitby či slova svatá,
hlava dívky potká kata.

II.

V temných dobách slunce svit,
nedokáže velebit,
pouze přidá rysům stínu
tajuplnou, temnou sílu.

Z tmavých městských dýmů stinných
nabývá svit funkcí jiných,
kde skrze smog prosvítí
splétá stíny do sítí.

V domě zděném, v domě vlády,
stojí člověk k stolu zády,
skrze okno dívajíc,
sotva slabě dýchajíc.

Na opačné straně stolu
stojí muži v polokolu
kříže v ruce, dlouhý šat,
bez emocí tváře snad.

„Přicházíme v jménu Krista,
proč jsme tady jest věc jistá,
v tomto městě bez justice –
My jsme říšská inkvizice!

Opakujeme vám znova,
donesla se k nám ta slova,
že máte tady hříšníka,
co za své činy nepyká.

Kážeme vám v jménu kříže,
v jménu celé naší říše,
vydejte nám duši shnilou,
splatíme krev krví jinou!“

Muž jen tupě z okna zírá,
strach mu jeho hrdlo svírá,
slzy kapka cestu razí
po vrásčité jeho tváři.

Když notná chvilka beze slova
uplyne, a kněží znova
chtějí sdělit důvod zmatku,
muž otočí se na podpatku.

"Smysl nemá pravdu skrývat
a nebo snad Boha vzývat,
přec bezchybné jsou cesty páně,
a vrazi skončí v peklu chřtáně.

Vím, kde se mladý hříšník skrývá
a doufám, že se Pán Bůh dívá,
a vidí, že dělám správnou věc-
bezchybné jsou jeho cesty přec!"

V jeho hlase jde slyšet strach,
jako by on sám byl ten vrah,
a pochyby v každém slově,
jako by byl vrah už v hrobě.

"Vrah se schoval v staré části města,
od tržnice tam vede úzká cesta,
velký kostel tam se bude dmout,
neměli byste ho přehlédnout."

Muži na sebe jen kývli tiše,
"Děkuje Vám celá svatá říše!"
zaznělo pouze a zákon ctíc,
vydali se hned své práci vstříc.

Jakmile poslední odešel ven,
muž dokázal si sednout jen
a lahve na stole stojící se jal,
rozhodnut utopit veškerý svůj žal.

Mezitím pod okny jeho,
skrz ulice města mdlého,
zní tam tiše, ale sice,
"My jsme říšská inkvizice!"

III.

Znovu nastala černá noc,
čas prosit Boha o pomoc,
ať mladé dívce radu dá,
bez něj je ovce bezradná.

Život v kostele jí úsměv vzal,
ukrutný hlad ji sužoval,
spásu se hledat snažila,
když nad biblí se modlila.

„Nevím jak dlouho takhle ještě,
když sotva jím a piji z deště,
jak dlouho takhle přežiji,
zda přečkám zde zlou misii.“

Chtěla toho ještě mnoho říci,
ovšem závan, který zhasl svíci,
jelikož větry dovnitř nepronikly,
byl v zdejších halách neobvyklý.

Vrzání dveří a ozvěna kroků,
dívka se schovala, celičká v šoku,
za oltář zdobený z černého mramoru,
otčenáš šepotá a dívá se nahoru.

Že by to od Boha záchrana přišla?
Nebyla věru, vůbec si jista,
jen kroky slyše hrstky lidí,
když nevykoukne, neuvidí.

Najednou avšak kroky ustaly,
ramena dívce strachem se klepaly,
když ozvalo se přes celý kostel němý:
„Prý hříšníka skrývají tyto svaté stěny!“

Dívce snad všechna krev na kámen ztuhla,
ústa se zamkla jak na zámek truhla.
Jak mohli najít ji, v kostele zapadlém?
Ležela otázka na srdci ochladlém.

„Že není hanba ti, hříchy své skrývat,
kam jiní chodí se od hříchu smývat!
Vraždu však nespraví pražádná slova,
kdo zabil jednou, zabije znova!

Ukaž se, hříšníku, čel svému osudu!
Dlouho sis dělal už na světě ostudu!
Satan se na tebe v pekle už vrtí,
hřích tvůj jde očistit jedině smrtí!“

Nemělo cenu skrývat se dlouze,
odkládat nemožné dalo se pouze,
povstala tedy, s rukama ve vzduchu,
osláblá na těle, bezvládná na duchu.

Vrhli se na ni muži svatí,
v tom jejich davu hned se ztratí,
umlčet musí ji, děj se co dít,
hlavně, že budou pravdu mít.

IV.

Slunce už vysoko na nebi svítilo,
žádného mraku či obláčku nebylo,
prostě a stručně, krásný byl den
co táhl každého s radostí ven.

Veliký rachot a přemnohé hlasy,
z náměstí táhly se, jak stříbrné vlasy,
mluviti stříbro, mlčeti zlato,
v náměstí špalek, kde dnes bude ťato.

„A kdo že to proved?“ „A co že se stalo?“
„No že to těm nahoře taky trvalo!“
„Prý přijde o hlavu mladičká slečna,“
„Zabila biskupa,“ „Duše zbytečná!“

Snad celé město sešlo se tam,
klelo pár rolníků, lkalo pár dam,
nikdo však nevěděl s jistotou vší,
čí že to rozsudek právě teď zní.

Zjevil se u špalku muž jako hrom,
sekeru v ruce, velkou jak strom,
a za ním po schůdcích kněz vyběh v kluse,
co ved dívku spoutanou, s roubíkem v puse.

Jak lidé spatřili, že cosi se děje,
jak zřeli dívku, co strachem se chvěje,
utichli ráz na ráz jak jeden muž,
chtěli se dozvědět co děje se už.

„Vážení občané tohoto města,
dlouhá a trnitá byla to cesta,
nakonec avšak, s pomocí Boží,
konečný rozsudek dnes se tu složí!

Tuhleten hříšník, jak jistě víte už,
do bratra našeho on zabořil nůž,
a potom utekl a drze se skrýval,
než by se před Bohem vyzpovídal!

Jasný je verdikt k tomuto hříchu,
jestli ti cizí smrt přijde tak k smíchu,
je teď čas na nás, co se budou smát,
a ty se v pekle pěkně budeš hřát!“

S těmito slovy dívku zesláblou,
hrubě on skopl, jak svini podřadnou,
a hlava její dopadla tupě,
na špalek sloužící k víc než potupě.

Kat se svou sekerou před dívku stoupl si,
pečlivě odhrnul z krku jí pačesy,
a buďto slepý byl, nebo si nevšímal,
ten strach a nevinnost, co se v ní ukrýval.

Vysoko nad hlavu sekeru zvedl,
dívence obličej strachem až zbledl,
a dav jen sledoval a tiše stál,
když kat dívce bezbranné hlavu sťal.

V.

Chladná to byla noc, podzim byl,
i měsíc se do mraků zachumlil,
a proudy slz se svrchu lily,
jak mraky šedé kol kroužily.

Čtvero zdí sedělo kus vedle města,
kamenná, zašlá, zarostlá cesta,
co krok to kaluže, k cíli však blíže,
za chvíli vidět jsou hřbitovní kříže.

Zrezlá tam brána co ve větru píská,
vůně tam zatuchlá, co smrti je blízká,
a mnoho hrobů, co zapomněl čas,
tváře se rozpily, utichl hlas.

V záblescích bouře, za hromu zvuku,
na kliku brány kdos položil ruku,
skřípání hlasité v bouři se ztratilo,
nového člověka na místě přibylo.

Kráčel si přímo k jednomu z hrobů,
v chůzi té jeho poznat šlo zlobu,
kterou však navenek on nedal znát,
v pocitech nejhořčích topil se rád.

Poklekl před hrob a v bahnitou hlínu
zabořil ruku, do křížku stínu,
chvíli tam seděl jen, na ruku zíral,
prostor dal smutku, co zevnitř ho zžíral.

„Bože,“ začal, však utichl zas,
třásl a lámal se, ten jeho hlas,
polkl a hlavu zved, vida on kříž,
na duši cítil on nezměrnou tíž.

„Bože, já… Já měl jsem za to,
že hříšné zlo s peklem je spjato,
a duši nevinnou, zákonem zrazenou,
před smrtí ochráníš, před rukou zkaženou.

Každého večera já modlil se věrně,
a pak těm mužům já řek důvěrně,
mysle si, že srdce mají,
kde ať ji, vrahové, kde hledají.

To co se stalo to nemělo se stát,
měla jít před soud a ten svobodu jí dát,
já měl jsem za to, že cesty tvoje…
Měla být se mnou tu, dceruška moje.“

Spustil muž zoufalý hlasitý pláč,
nebyl však důvod, nebylo nač,
vzlyky přes bouři slyšet nebyly
a slzy hořké v dešti se ztratily.

Spadl on vysílen do vlhkého hrobu,
ležel tam, brečel tam předlouhou dobu,
na Boha, na církev nadávky létaly
až skřeky tlumené nadobro ustaly.