Uprostřed mostu

Uprostřed mostu zestárlý muž stál,
s prošedivělými vousy střapců,
a nedopalkem špačku.

Zamýšlel se nad sebou,
nad svými pravdami prolhaného dvojsmyslu.

Zpytoval, co udělal i neudělal,
leč snažil se být, ve skrytu opravdovým.

Vydal epochu, co dřímala v kapitole,
ač název krůpějících vah,
Andělé rozestlali.

Pročpak tu stojíš, jak sloup nehybný..?
Ozve se ten Padlý, pod ním propadající,
který mne pařáty zpečené.

Nevím, co vím,
rozebírám pláty řvané,
v ustřižených konečkách,
co amputovali, v tento poslední den,
mé soudnosti.

Vím,
co mně přivítá na straně jihu obrácenosti,
kde líh kyseliny poctí,
v necti.

Rozhodnut skočit, mává prázdnotou,
kde nic nežije,
leč zjeví se Anděl Archanděl,
posel motýlích dějů v nadějích,
co vynese horem nevěřícné,
s modlitebným příslibem.

Propoj se,
co jsi napáchal, jsi i spáchal,
očistným buď, monotónní spadl,
a už se v trní nepokácí,
v zatracení byl ztracen.

Stařec slézá z okraje,
vykráčí si do kraje,
kde se začte do Bible,
kterou našel na mostě.

Andělé dohlížejí na starce a na všechny,
aby křídlem vcítili,
ty lampiony svítící do nicoty,
a tak nicotu přebarví,
v kolotoči žlutožlutých drah,
s kruhem nafouknutým.

Páně boží milosti,
požehnej Nám.