Nanebevzetí

Přichází Zima, co mrazí listím,
kde pod sněhem,
vločka lechtá i třpytí,
do třpytků nitek, nití.

Zlatavý sad, krajinou utichl,
tichounce si ulehl,
pavím peřím, v peřinách můr,
bělavě šedivých.

Jak, v zasněném království,
ledových kapek mechů,
zdobící vanoucí krápník,
průsvitných křišťálů.

Pokapává tu rampouch,
romancí, líbánků i skel,
v rtěnce matně matoucí.

I závějové trychtýře hutně vévodí,
povětrným větrem vějířů,
oživené Ikebany.

Skály, stromy, bříz i topolů,
jsou vánočním přízrakem,
co ověnčuje s mrkví a zrnky kávy,
sněhuláka, co buřinkou krášlí,
ty kopce strání.

Koulí se tu, ty koule kopulí,
zvoníc zvonky,
kaplí i kostelů.

Panno Marie Nanebevzetí,
ty Matko nebes,
spásy,
ty andělská Bohyně,
vyzdvihlas paže vzhůru,
a na vločce jsi přistála,
v podobenství Ježíšově.

Svátky radosti, radostí hvězd,
jsou bránou pohárů,
poprášených vinicemi,
chlebů i vín,
v slávě svátostí.