Otrok pánův

Otrok pánův,
v říši mocných padl,
kde nebylo práv.

Každým dnem si zavzpomínal,
na svou rodinu,
v mátohách slzavých.

Při měsíci vyzpovídal,
to opovržení slaboduchých,
s kapsami nadutostí,
těch měchů dukátů.

Proč Pane, proč jsi mi vzal,
mou vlastní krev,
když se modlím za Tebe?

Proč jsi mně připravil o nejdražší?!..

Otrocky táže,
k večeru i noci,
že mu vlasy šedivý,
do trhaných zpovědí.

Och Panctvo, zaklínám Vás,
v té monstrózní podobě.
A zříkám se otroctví!

Co zaznělo,
to i s ptactvem sletělo,
a vyklovalo mocným,
ty ruce paruk, co špínou ulpěli.

Pán se stal otrokem,
a otrok svým pánem.

Svoboda vymodlená, svoboda Naše,
křičí vlastenecky,
ten černoušek pohublý.

Vykročí si z žaláře,
kráčí, kráčí do záře.


V rouchu zářivém,
už čeká kněžství,
kde obřadem obleče,
Beránka svatých,
která ho vynosí,
Bohem spravedlivých.


A předepsáno jest,
v bibli otcovství.