Drahokamy z cest IV

Tbilisi před léty

Úhledné město plné palem,
jasmínu a růží
i zachovalých chrámů,
které si národ nedal vzít
v pozadí Kavkaz, Kazbek - Velký král
muži, krásní a hrdí jako orli
dívky, úchvatné jako dcery Tamařiny,
jak horské víly v brokátových šatech,
po kterých kloužou černí hadi copů
zpod zlaté čepičky a dlouhé bílé čadry
na náměstí s pomníkem Lermontova
se tančí, flétny a zurny hrají
orientálně vábnou, živou melodii
jsme všichni v jednom kruhu
držíme se za ruce
a mladá krasavice mi pak dává
růži ze svého pasu:
sestřičko z daleka,
ať nikdy neuvadne -
pár lístků z ní mám dodnes



Serpentýna
Za Popradem, v obci Stratená,
u říčky Revúca, jež v době tání,
věrna svému jménu,
uměla bouřit jako Niagara,
stávala naše podniková chata.
V divokém romantickém údolí
vždy v létě ožíval
náš indiánský tábor
a dospělí i děti
jsme přehrávali scény
z Coopera a Maye.

Na kraji schodů do chaty
se pravidelně vyhřívala zmije,
mírumilovná, krásná.
Něco ji sem táhlo, snad hadí
nebo lidské kouzlo.
Dostala jméno Serpentýna.
A jednou před polednem
skončila pod autem
svou cestu ke slunci a k lidem.
Pohřbili jsme ji obřadně,
a děti plakaly.
Serpentýno, milá,
stala ses totemem
našeho přátelství
a vděčných vzpomínek



Col des Mosses

V průsmyku Col des Mosses
mám druhý domov, domov v cizině
pod Zlatou horou
chaloupka zdobná jako z pohádky
nevím, čí je, však celá léta
náleží do mých snů
v noci vzduch osvěžuje
podoben vínu z vinic u Martigny
a kolem velké, velkolepé ticho,
jen občas z pastvin
něžný cinkot zvonců
dobarví kouzlo spících hor a lesů.
Ve stráních zvolna hasnou
světla domků
k lavičkám poblíž hotelu
tu chodí lišky dávat dobrou noc
za zbytky jídla z kuchyně i od turistů -
jedna teď sedí opodál
a čeká na pamlsek
a oči se jí lesknou jako hvězdy -
lištičko - hvězdičko, i ty
jsi součástí mé noční písně štěstí