Měsíční údolí

Vlakem cestoval neznámý poutník dlouhé hodiny
slyšel jen tichou píseň těžkých ocelových kol
do přírody utíkal od bědující a křičící rodiny
okýnkem sledoval bělavý sníh jenž létal vůkol

Z těžkých mraků se vznáší vločky jak perutě
zasněžená krajina připomíná měsíční údolí
do míst, kam má nejkrásnější vemu tě
do míst, kde se na lukách pasou buvoli

V měsíčním údolí tisíce hvězd táboří
do bílé noci budou se dívat vzhůru
noblesní luna v bílých šatech se jim dvoří
jen stromy sváteční svou píseň hrají na kůru

Jen my jsme v tom údolí bílém
chodili tak lehce jako bychom stáli na měsíci
však půjde se mnou můj bratr Vilém ?
abychom při cestě nevymřeli po přeslici

Bělavý sníh jak křídla racků pod nohami křupe
já s Vilémem pospícháme na poslední lokálku
zběsilý vítr kolem dveří zoufale dupe
v kupé oba popíjíme právě načatou kořalku