Ráno

Křičím do ticha,
co rve mi dech duše,

ať alespoň zavzdychá…

vždyť žít může..

Zapomněla, jak srdce zní
a pošlapala svých pár prožitých dní.

Pak vysypala lógr z šálku
a strčila ho zpět do porcelánového řádku.
Tam nad umyvadlo, kde myla si vlasy.

Ze zdi jen železná trubka připomíná, že tudy kdysi tekla voda.

Zasténala, nad vzpomínkou..

Uslyšela minulost v ozvěně

a zas, ze zimního spánku
roztáčí kola osudu.

Nepromazané pláty skřípají bolestí
, když kráčí po kamení života,


jak všichni pocestní


Obrátí si zimník,
v letní oblek krás

a co nevidí.

Kvete vřes
a to vše
je jen a jen v nás…