Nelze věčně vzkvétat

Zase už ležím, oči plné prachu.
Bolí to, když mozek v pachu noci dumá.
Jak slova pojit? Jak jen se vyhnout krachu,
když myšlenky křepčí více, nežli špatně naladěná struna?

Strach kol mého lože létá jako můra.
Ona po nocích si k mému uchu přisedá.
A plivá jed. Cítím, obrůstá mne kůra.
Dál moje tělo trne, nehýbe se, leží nevěda.

Hruď má se vzdouvá a srdce, pumpa, další tíseň vyvěrá,
nechce se smířit duše- lakomec.
Chce světem tančit, zpívat. Život je opera.
Avšak i její písně dozní, i ona má svůj konec.

Jako moucha visící na šibenici pavoučí
třesu se, zmítám, sliny polykám.
Noc přijímá oběti, než se rozloučí.
Třesu se, zmítám, ale nevzlykám

Těžké je snést tu tíž, jež s sebou vláčíš, člověku!
Snad dal tak Bůh, bys nemohl jak ptáci létat.
Za život zkusíš mnoho bot, mnoho obleků,
však budeš pouze vadnout, nelze věčně vzkvétat!