Jinde

Ve vlastním vesmíru ztracená
rybaří pod vodní hladinou
vzpomínkami posedlá
s tváří téměř nevinou.

Kdo je ten člověk v zrcadle?
a koho se vlastně ptá?
vídá světla v žihadlech
a s hvězdami se zná.

Když úsměv ztratil svojí váhu
v míru zbraň si přebíjí
očekává Boží zprávu
pachuť krve, hostijí.

S nahou duší obplouvá svět
u hladiny nezkrotná
u dna pouze mokrý květ
stejně hloupá , nicotná.