Metro

Metro

Uvězněni, kdesi, mezi všemi.
Mihotání světla a tmy, ve stínu se střetají, ve stínu, kterým jsme my.
Stojí, sedí, vidí čmouhy, vše se tříští, svět se křivý.
Odpuštění, není, a byl, jen tak se probudil. Ztěžka dýchá, pocit se mu v těle míchá. Jako brandy, věřme, že najdeme chuť. Beze srandy.

Uvězněni

Díra, černá tmavá šmíra.
Svírání stěn, prostě všeho v něm.
Kroky hemžící se kolem, avšak zvenčí má každý dojem,
co je mi vlastně po něm.

Světlo prozrazující šedou, žilnatou, hučící, svištící, a konec…
Světlo nás vysvobodí, toť každý, kdo je v ní a ví…
…že nezazní tu zvonec.
Světlo nás láká, tiše šeptá, zlehka do větru nás vetká.
Světlo nás pojí, máme pak pocit, že se rány hojí.
Světlo nás šálí, letíme, jako můry ze zdola, tam nahoru v dáli.
Světlo nás pálí a drží, jako pavouk, když má kořist a v lepkavé přízi, svírá nás silou, chvíli hladí, konejší, jen podlost hadí, svírá nás…

Díra, mám ten dojem, každý v ní je strojem. Tak kdo tu zmírá?
Zde nás pustí, zde zase ne, nasloucháš-li tepu města…, někdy to zní propastně.

O(d)puštění

Máš-li víčka těžká, tak to už noc tě zve a hýčká.
Nebraň se snu, nebraň se dni, a jen jdi, než se rozední.
Pak slunce ti pozlatí hřbet slabikáře, nechť prohřejí se i tvé tváře.
Budoucnost je hebká, jako mladá děvka, co za noci překračuje práh a její oči, to světlo, to jen šeptá „prosím, jsem křehká“.
Minulost, ať padne na oltář, jestli chceš vstát. Řekni si sám, jaká vlastně bude přítomnost!