Hučení
Hučení
Anotace: prázdna...
že by mohla být pravda
všechno to
naznačené
nedořčené
odmlčené
zkoušky
co vydržíme
nevědomé ponížení
děsí mě, že je to pravda
pravda světa, který jsme
probudili
rozbouřili
stvořili v sobě
a když
kdokoliv z nás odejde
zůstaneme stát
nezaplnění
roztříštění
prázdní
jako lastury vyhozené bouří
na opuštěnou pláž...
Komentáře (9)
Komentujících (8)
Doporučit
Tisk
a když
kdokoliv z nás odejde
zůstaneme stát
nezaplnění
roztříštění
prázdní
jako lastury vyhozené bouří
na opuštěnou pláž...
Ano - jak pravdivé!
30.05.2018 13:43:47 | ARNOKULT
jednou byl můj partner naštván a prostě se občas stane to, že si potřebuje tu vláhu v sobě o někoho opřít... nu, byla jsem to ten večer já... vidím to jako dnes, seděl v ušáku, rozhazoval rukama, ptal se mě a za mě si odpovídal a ne zrovna tak, jak bych odpovídala já, ale tak, jak se to v tu chvíli hodilo jemu... v první chvíli mě napadlo argumentovat, ale to bych se dostala na stejnou úroveň a tak jsem mlčela a pozorovala ho... v jednu chvíli mi došlo, že jsem jak v divadle, dívám se na představení, který bylo celkem tragikomický a mělo mě asi rozplakat či naštvat, ani nevím.... a já poprvé v životě si uvědomila, že sice něco poslouchám, na něco se dívám, ale že to je naprosto mimo mě... že se mi to vůbec nedotýká... že mi to neubližuje či nenastavuje zrcadlo, jak si partner myslel... věděla jsem, že je naštvanej, že hledá viníka, že hledá někoho, komu to prostě asi potřebuje nandat... a já seděla a dívala se... jeho to vůbec neštvalo, protože on hrál svou hru a k tomu nepotřeboval nikoho jiného než sebe a slyšet jen sebe... pak se jak po třicetikilometrovém běhu sesunul do křesla a díval se na mě... po nějaké době jsem se zeptala, už jsi klidnější... utahaně pronesl ano... a v klidu mu odpověděla na ty otázky, které kladl a odpovídal na ně za mě... a začali jsme rozhovor... v klidu, v pohodě, ochotni naslouchat tomu druhému, schopni vnímat a přemýšlet o tom... neroztříštil mě, nebyla jsem prázdná ani nezaplněná... poprvé v životě u člověka, kterého nejraději jsem si uvědomila, že mi neublížil něčím, čím chtěl v tu chvíli, protože.... nevím, jak se to stalo, nevím ani proč, jen vím, že mi to ochránilo... ochránilo před pochybnostmi nad sama sebou...
11.02.2018 21:32:48 | zelená víla
Jsi totiž nesmírně vyzrálá bytost, jistě stará duše...také myslím povahou sangvinik, což velmi obdivuji, cholerik se vždycky nechá nachytat, strhnou k hádce, (bohužel můj případ) jsem jako oheň, pusť tam kyslík a máš fagulu až na střechu :))), být Mistrem sám sobě Miguel Ruiz, makám na tom :) v devadesáti podám hlášení;)
14.02.2018 10:50:31 | Malá mořská víla