TREST

TREST

Cítím se tristkně, neuvážlivě podvodně.

Ta zášť vůči mne, my zase určitě na dveře 

zaklepe. Slepé ulice vydám se tam, zase

slepě. Někdo se mnou třepe, vzbuď se

chlape, prý už další den se načal. A beze

mne si začal, všechny spouště kolem sebe

mačkal.

 

Moje tvář stopy nese, těch roků které kolem

mne a přeze mne, jen tak si prošli. Byl jsem tedy

tam a co jsem tedy prožil, tak to je tam striktně

vepsané jako vrip mých pozůstalých chyb. Zdatný

ve svých poklescích, kreslím tu svou vlastní projekci.

 

Chtěl bych nový počátek, bez zbytečných smyků a

zatáček. Děj je už dávno počat mnou sice ještě nepoznán,

ale osud je ku mne temný dosud. Zrada, brada cuká se co

ti je, jen počítám to mé stvoření asi nebylo stvořeno k té

životní krásné procházce ani kousek z něho, rozbořené je 

to tvé tělo.

 

Tolika lidských osudů, lidských kamer jež tento neuvěřitelně

křivý svět každodenně snímají. Perspektiva zcela jiná, kolik že

asi sedm miliard. Tolika lidských osudů, tolik zaručených pravd

a já tam taky někde budu. Chtěl bych ten život doopravdy žít ne

jen bdít, vzrcadle vidím něco co nepoznám tělo a ksicht plný šlicht.

 

Právě jsem procitnul ne do života nevlítnu, já chci ještě spát a jen

stále sladce usínat. Říkám si tím hlasem podvědomým, kde jsem se

to zrovna ocitnul. Je my zle špatně nepodstatně, nechci to cítit ale tak

to prostě je. Vím že to nejhorší časem odezní, to abych dále žil pro 

nějakého vetřelce, jež je ve mne ukryt. Nechce si svou schránku 

poškodit, tak radši trošku v tom tlaku povolí.

 

Přál bych to zažít svému nejhoršímu nepříteli, nebo tomu kdo

hluboce nevěří, myslím že by stačilo jen pár chvil. Myšlenky hlavou

bloudí my, a má jediná otázka, pro mně zní. Kdy to bude tak nevýslovně 

hrozné že to tělo už se neprobudí a do věčnosti začne to své tělo cpát.

Nechci dojít do těch chvil, tak už sakra ty zkurvený parazite ze mne vypadni.

 

 

 

 

 

 

.