BLESK

Rozřezaný den dere se tu

něco ven. Vyhřeznutý pak

jen zutý po obutí, v obojakosti

zcela krutý. Posunut do dálek

těch nejkratších, tančící tanec 

plačících.

 

Něco my vzaly nic nedaly, jen

pak hodně mudrovaly. Samá

slova zcela nahá bez počinů.

Cítím krutost bytí, ta se těmy

pocity ustavičně krmí. Břicho plné 

k prasknutí, na mne blbě civí.

 

Jsem prý živý, cítím žíly i tu krev.

Polykač blesku v plném lesku. Otoč

už tu černou desku. Nasycen hněvem,

pln těch nejčernějších myšlenek. Počat

v dešti kalných smyšlenek, víš kde pravdu 

opravdu zcela jistě nenajdeš, nehledej ji.

Tu nejpravější, ta co se směje dešti a i slova si

ustavičně leští.

 

Blbá nejapnost ví, kde se dá přejít ten most.

Postaven je prý z těch nejpravějších slov.

Řeknou ti proč a nač a jak začal tenhle 

vysílený čas. Zhasni umlč svoji hamižnost 

roztrhni to tělo, co to chtělo. Na těch tisíc kousků

jako drobky na ubrousku, smeť to všechno. Otevři

to okno slunko nakoukne, svraští obočí, ne to není mé

úbočí.