Hlemýžď

Horo, má horo,
být, či nebýt pod kořeny a nevědět?!

Vím, co vím,
a ozvěnu opouštím.

Tu hlemýžď moudrý je,
a tak v ulitě i zůstane.
Oči na stopkách mrkají k obloze,
hravé hravé to je.

A tak být a vědět,
to nemožné,
co se plazí
a jazyk vyplazuje?!

Horo horo,
ty tvrdá skálo!

Ty skálo z kořene,
co se pleteš,
do kamení i z kamene.