DUSNO

Sen se zdál.
Rozklad se kál.
Unesen provrtán.
Kulky se tu snesly.
Odloučen otupělý.
Nesměle vyřčený.

Prostrčen, skrze meče.
Něco z toho směle, teče.
Rudá barva i nachová.
Otupělý bolestí, nekonečnou.
Odneste ji prosím hezky.
Vystavěný upadnuv, na hlavičku.

Slyším tu smyčku, stále dokola.
Řeknu něco znamená to, kdeco.
Mnoho ran mnoho lží, mnoho tíže.
Víš že svět je nepořádné kruté místo.
Všude jinde nechceš to však vidět.
Lidé žijí jen na jeden trapný pokus.

Konec i začátek stejné břímě nese.
Ukápnutá slza, z tváře nečekané.
Prý mu nic nechybí tak to vidí, lidé.
Vnitřek pro veřejnost uzavřen, tam
to vře. Jsem blíže nebo dále od finále.
Lžu si do kapes, sekyrou useknutý ret.

Na pozadí všedně všedních dnů.
Tu řvu, neustále řinčím vším, utopen.
Jako led na slunci se právě tuze, rozpouštím.
Nevidím nic, neslyším světlo ustrnulý.
Štve mně neustále, to co cítím zabíjí mne.
Padám stále hlouběji, nikdo mně nevidí.
Průsvitný lehce vinen, svým neprožitím.

Stabilně ukrytý v úzkosti, tam mě nutí žít.
Chtěl bych dotek medúzy, bolest odpustím.
Existuji v opozici, s tebou co mně okusíš.
Nepošlu už nic, stále bledý ve snědé tváři.
Otázka nastolena, stojí tu kývá se ptám se
proč. Kolotoč se už netočí, před výtkou uskočím.
Trapnost překročila hranice, území obsazené.
Nic už není nebude, krize skryta stále tu zbude.