Trhala fialky

Trhala fialky uprostřed háje,
s košíkem plných hub,
a plakala do něj,
do korálků,
kde usedla na dub.

Vzlykala a vzlykala,
a matičku zem,
moc nevnímala.
Přitom se jí podbízela,
a šeptala,
jímej a nezoufej,
běž ke studánce,
a skokan žabí, ti napoví.

A jak tak dřímala,
tu tiše stojí marťan,
s anténkami svými,
na kebuli,
a hlásí příchod,
do sna, ze sna.

Že by sen, snový,
ve vizi byl?
Že by talíř,
na talíři vzlétl?
Nebo, že by to,
co bylo, je už pryč?
Nic není pryč.

Malinká se probudila,
v měkoučké, to kolébce,
s proutí břízy,
očka štěstím pootevřela,
a s dudlíkem žmoulala,
ma-má-mami...

A to mléčko,
se pak sálo,
s laskavým,
to vděkem,
v křehké náruči,
a jednou papučí.

A s pugetem růží,
mám Tě,
a ty Mně.
I ve tmě,
i po tmě,
tu budu při tobě.

Stůj, co stůj,
je prostřený už stůl.

A ten je můj,
váš, náš,
všech,
co rodinu pojí,
a tak se pojí,
žvance, co chutná všem.