Temný stín

Temný stín,
pod uličkami hledí,
bledý závan,
k své bledosti.

Je to úzkost,
co tak bolí,
v kostech,
i do morku kostí.

Cuká to a pálí,
ten nerv do palčivostí.

Zapáchá to smrtí,
vůle je však proti.

Vzdoruje, vzdoruje,
nevzdává se,
postel se třese a neuteče.

Injekční stříkačka zavádí,
ten vpich, co je au i chemie.
Au au,
nemocný tak říká faul.

Prosí Boha,
ve zdrávas milostiv,
pána, co zdraví i žehná.

Věří v nesmrtelnost,
co převtělí, duši do duši,
jako vícekvětost,
co roje rojí,
jako úl včelí.

Budiž pochválen,
zbojníku statečný,
čeká ráj,
ten Jasan ztepilý,
co tě obloží korunami,
korunami vejčitými,
a tak přijme dobrotu,
co se obrátí v dobrém,
na onu sobotu.

A ty shodíš každým rokem,
ty listy, v zelenožlutých,
i v okrových podlistech,
co se v umbře zamotají,
a budou v odstínech.

Budiž listům i papírům,
kde se propsal inkoust perem,
co zatížil kůl,
a ten se propadl v důl.

Modleme se,
a konec je nekoncem,
co se zdá být koncem.

Nikoliv, smrt je nekoncem...