Poutník

Poutník kráčí pouštním pískem,
s jednou botou a jedním knírem,
v klobouku z bambusu,
co v mezerách, mu poty žízní.

Vyprahlý a znaven píská,
do píšťalky nezvučné,
hořícím sluncem Sahary.

S trochou vody po kapsách, lepá paprsky,
pro které má slabosti,
oslabujíc organické vnitřnosti.

Žáru žár sílí,
v té pustině štírú a pakober,
kde se poutník cestovatel propadá,
do tekutosti suchosypké smrti.

Propadá se, vyschnut a bezpomoci,
kde poplakává, v kapičkách zipu.

Lapá po dechu do nádechu,
když v tom spatří Araba,
bojovníka za vlast k vlasti.

Hmatatelností, mu natahuje ruku v rukavici,
vytáhnut a zachráněn jest,
s dojetím díku počestnosti,
a s velbloudem dvojhrbým uhánějí,
a co nevidí jejich zraky...

Fata Morganu, co opticky zrcadlí a klame,
ta halucinogenní víla jménem Morgana.

Rychle, rychle od ní,
než se Nás zmocní,
tvrdohlavě v houbičkách.

Tu dostali se do obydlí,
arabově rodiny.
Uvítán ve zpěvu, leč nerozumí,
posunky i zvyky procitne,
bratrství v pečeti, co spíná nadšení,
vstříc velebného amuletu.

S poezií se navleče,
ó, poslyš člověče,
ó, vyslyš člověče,
ten hlas shůry dán.