Zrcadlo zrcadlo

Zrcadlo zrcadel, vidíš ostře tváře,
co mimikrují nepozorovaně,
své ohavnosti,
narcismu dutě.

Lomíš a lámeš,
ve světle sbíhavých paprsků,
ten zlom bodu.

Zrcadlo, zrcadlo,
jsem, či nejsem krásný?
Jsem snad nejkrásnější?!
A nebo, že bych byl opičí??

Pohleď do sebe, do nitra,
a náhledneš tam,
kde mokvá ubíjející,
bolákem prohnilá, duševní otruba.

Té dřevomorky se zbav,
co užírá z tvé třetinové čistoty,
čmouhanců i skvrn,
poleptaným ředidlem.

To zbylé, to krása ledabylá,
to skřípějící železo,
co kopytem neustojíš.

V pravdě odrazu,
zastyď své ohanbí,
v té hanbě uměliny,
vyumělkovaných drátů.

Zahloubej se a buď mým zrcadlem..

Zrcadlo, zrcadlo, hloubám opicí,
v té ukradené masařce,
kusadel spavých.

Já, mé druhé Já,
a to třetí a čtvrté,
to nejsem Já.

Obracím se zády, má nicoto,
a vrásky švidravé, oka sleposti,
si zaslíbeně ponechám.

Zrcadlo, zrcadlím, v tom zrcátku,
ten obraz, co obrazem není,
je zkreslen, v temných zdí,
co zazdí, to Já.

Já, jsem i nejsem,
a to co jsem,
jsem schránkou havrana,
co poklovává mi, skla zrcadel,
rozbitých, tou pýchou,
pádem šibenicí.

Trestem, čertem,
a nádhera přeludná,
píchá sršeň nerudná,
co odráží jed,
do mých,
povadlostí.

Já, nejsem Já,
jsem uschlý,
v utvářejících nekrás,
pomíjivě rozladěných.