Skáči přes kaluže

Skáči přes kaluže,
a kalužemi se brodím,
ve formě živin, mokrý a sám,
utajen před dámou,
lstivých chtíčů,
co svádí rozmarem,
mé rozpaky plaché.

Skáči přes kaluže, v tom bahně,
co podemnou ta nerozvážnost padne.


Doléhá bezmoc, strachem zmítání,
odmítnutí od všech,
co křivdu mi neodpustí.

Možná bázlivost,
činí mně tím, co jsem,
a zakoušet budu,
postojem všelijakým.

Šílím z kalužích,
jakobych v nich ploužil,
a beznadějí zapouzdřil,
a stal se jednou z ní.

Zapřáhnut jsem jako vůl,
té jezdkyně mužských koní.

Poslední skok,
kaluží otrkávám břečku,
jaksi důstojně,
leč způsobem neotesaným,
vracím skoky zpět.

Hle!! Tu velká kaluž,
před palácem honosným,
v pozlacených klikách,
a lžích zaprášených.

Proskočím svižně s vervou,
a pravdu jí předám.

Vyslyš, co ze mně vychází,
nelam srdce, neobcuj,
tu svárlivost,
co hádku neuhodne,
a nechtíc se bodne.

Běž a skákej kaluží,
bahno v ní, ti snad napoví,
čím jsi, uvnitř vnitřním,
ty jedna nestoudná.

Ouha, dámička v šatičkách,
hanbou se propadá,
milostných avantýrek,
kde kaluž slz,
potokem utopí hrdost,
pýchou pádů, oček pavích,
a vleček bezocasních.

Zatřásnou se slova,
kaluží se vypaří,
ač skáče, skáče,
leč nevyskáče,
ten práh zápraží.

A zápražím vyseká důlek,
ta dáma,
co nechová mravy,
nýbrž krávy,
ve stodol svých.

Bůbů, tam setrvá,
než přinese ty sena,
a do pytlů je sváže tak,
jak i odváže,
a kaluž zaskočí.