V zesláblé hrsti

V zesláblé hrsti minulost přečkala,
tu hrůzu ledů, za nehty zalézajíc,
co vydobyla očistec,
a vyobrazila obrazec,
v předurčenosti,
do jinotajných sfér,
za komnaty mezilidských tušení.

Mluvící řeč, je řečí křeč,
když ochutnáváme dimenziální,
v galaktických čaroprostorech,
kmene duchaplného oduševnění.

Totem indiánů medituje,
noc nevyspí noce bdělé,
zemský povrch vyjasňuje,
ty jasy kultur vyhrocené.

Pravdou pokropeny,
a vpravdě lačnící,
po žízních slepých stok,
stopami utopených slov,
v neviditelnu divoženek,
na vyprahlých prérií,
konce nekončícím,
a počátkem nevědomí,
kde existence časů počala.

Doleva, doprava,
kam se noha poděla,
když nicotou prošla,
v balónu ohněvzdorném.


Vzdušné provzdušnění,
a padající se nedořezá,
jak by uzřel soukolím,
na ostrovech plavého sokola.

Napnutě vypjatý vydrápe,
tu palmu urostlých shluků,

co pavučinou pne,
do cti roztrhání.

Ctnost ctnostná,
Plátonově navyklosti,
k hrudi vzatých otázkách,
pomíjeně zapitých..