Tužka píše, tužka kreslí

Tuška píše, tužka kreslí,
štětec maluje a šeptá,
ve škálách nevědomí.

Prozře akty taktem,
jakož tantra hlazená,
sluncem proslazeným kadmiem.

Obraz předobrazu zespod vyletuje,
múza múzická hudebně plouží,
balet tanečnic v kruzích zanotuje,
jezero pompézně labutě zkadeří.

Nebe svědkem žádostiv,
zemí zemičkou zapomnění,
Bonjour matko hojnosti,
kloboučník šarmem spáry zvlnění neztratí.

Jak teplo z dlaně malířské sálá,
korunní princ žezlem počestně zdraví,
a kočičím zlatem zchudne kocour,
na vysokých botách kopců,
ze zmrzlin šlehaček i ztřásněných přání.

Domeček z karet palác staví,
okna tvarují záře v tvář,
štětečky sobolem hynou i rozkoší zvídají,
kosmem mystiků v závětří dokořán.


Plátno, vize po kázání,
duch starobylých předtuch,
vstřícná hortenzie,
metamorfóza pulců měnících,
v chomáčích echolokace,
přispěla v záblescích,
kde výpověď pigmentů probodl tuží.


Virtuos bezejmenný dlátem vysekal,
dílo přemítavých zástav,
a promítaných divů,
skicákem vrhajících fóbií.

Vznik pronikl a cákal zmítavě,
mimózou sdělení čerokým.