Proznělá
Proznělá
Sbírka: (S)hluky slov
Zas jemným tichem v sametu
se nocí víří hvězdný prach,
když krokem jambu v sonetu
se valí strofou ve vlnách
můj táhlý pocit hudby slov
a melodie metafor.
Kam odmlku, kam apostrof?
Jak vypsat duši? Každý tón
té náhlé chvíle proznění
mi krátí vlastní slabý dech
jímž vrací šepot ozvěny
mi akord touhy. Na křídlech
všech přání mlčím tento sen,
jenž básní bude prozrazen.
Komentáře (10)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
Samozřejmě jamb. Konečně. Zcela dokonalý. Jako KHM. Ano - osm slabik. To je "limit" češtiny. Deset v italštině - tam ano. A zde - sonet anglický. Jenže deset slabik? Také ne. Správně autorka zvolila.
16.03.2021 00:04:46 | ARNOKULT
Ano, osm slabik, byť pro pravý anglikánský respektive shapespearovský sonet je nutno 10, ale stejně tak v angličtině stačí, aby se na konci každého verše rýmovala jen poslední hláska, čeština to má samozřejmě jinak, že ano.
Na jisté jiné stránce se kdysi autoři přeli, je-li vůbec možno napsat v češtině anglikánský sonet v mužském rodu jambu. A měli za to, že nikoli. No... Tak jsem jej napsala. Jen jsem si posunula vartu o verš níže. Správně by měla být o jeden až dva výše. Ale to by nemělo býti na škodu věci.
V každém případě děkuji za milé komentáře a i faktu, že jste si všiml a viděl. Málo, málo nás v této době, kdo vidí v tom, v čem ostatní hlavně cítí - a to onu jistou technologii.
16.03.2021 02:29:43 | Alegra
Ano - mužský a ženský. To vůbec nikdo neumí. Navíc střídání v alexandrínu. Obecně se na češtinu neslovanská pravidla bohužel moc nehodí (o časomíře pomlčím - viz Kollár - přednášet to nejde). Já jsem si s tím vším dříve "hrál" - nemělo to smysl. Lidé jen čtou - v duchu si nepřednášejí. V generaci mé matky (na gymnáziu) byl přednes básně základem. Jsem starý (68) a blbý - takže už je mi všechno jedno. Navíc v poslední době píši minimálně.
16.03.2021 07:41:33 | ARNOKULT
No... Tak já jako dítě a vlastně v průběhu celého dětství jsem prošla mnoho recitačních soutěží až do krajských. A vyhrávala jsem. Práce s dechem, naučit se nahlas šeptat, správná výslovnost a hlavně pochopení textu včetně cíleného umístění interpunkce atd... Pokud měl jít někdo reprezentovat, šla jsem já. Takové vzdálené vzpomínky: "Tak kamínku tak to ty to tys mi vlezl do boty. Už ať jsi venku. Raz, dva, tři. Kamínky do bot nepatří". :D Jak dávno předaleko. Dá se říci, že můj život byl od nejútlejšího věku poznamenán poezií - již v dobách, kdy mi máma jisté dětské čítávala. A já tu sbírku v jeden den vlastně celou počmárala. Co mi máma vyprávěla - prý jsem tam chtěla něco dopsat. Zábavná historka.
Ale souhlasím. Technologií vázaného verše se dnes nikdo moc nezabývá. Ale to je i tím, že když se mezi běžnými lidmi řekne "poezie", tak většina obrací oči ke stropu, dusí či ani nedusí smích a samozřejmě se jim vybaví to jisté ohrané klišé: Růže jsou červené, fialky modré... A přitom to není nic jednoduchého a umí to v sobě skrývat i odkrývat tolik.
Navíc je daleko jednodušší rozsekat jednu větu do milionu řádek s tím, že se tam jako dá nějaké básnické něco a hned se může člověk prohlásit za básníka. Pozn. Nic proti těm, kdo ve volném verši skutečně umí a mají jasný a nezaměnitelný talent. Takových je ovšem poskrovnu.
16.03.2021 16:15:54 | Alegra
Tak teď vše chápu. Bylo mi to "podezřelé". Pochopitelně recitování Vám hodně dalo. Mně dala hodně latina, kterou jsem měl na gymnáziu jen tři roky. Později (už v pokročilém věku) jsem však spolu s kolegyní z výzkumáku začal chodit do Státní jazykové školy k PhDr. Němečkovi. Později též na klasickou řečtinu. Pan doktor byl klavírista (absolvoval před FF UK konzervatoř). Takže hudebně nadaný. My jsme v latině překládali především římskou poezii. No - a k tomu patřil i správný přednes hexametrů. On učil tak, jak se učilo max. do 1918 (za první republiky už méně - a jen na klasických gymnáziích). Na řečtinu se mnou chodila MUDr. Komárková (bylo jí už 80 let). Mnohé pamatovala. Byla z lepší pražské rodiny. Ta vše shrnula - "nikdo by už dnes nepochopil, jak tehdejší česká elita byla v roce 1938 vzdělaná". Ano psát moderně jako skuteční mistři - kolik jich však bylo? Navíc oni "řemeslo" ještě uměli. Já sám vlastně nevím co je správně. Tak trochu se za své znalosti stydím. Proto i píši v poslední době už málo. Sám jsem na YouTube začal vyučovat řečtinu a latinu. Snad to bude prospěšnější. S ohledem na můj věk je mi jasné, že už v životě mnoho nedocílím. Ani nechci. Tato země není bohužel "zemským rájem na pohled". Jsme poraněným národem - své trauma však vybíjíme proti svým bližním. Za hranicemi naší kotliny jsme ustrašení a nejistí.
17.03.2021 20:07:22 | ARNOKULT
Myslím, že ano. Jistě mi tyto recitační soutěže mnoho daly a jsem za to velmi vděčná. Sice mé srdce vždy tíhlo k hudbě, ale žel mi nebyla dána možnost se včas hře na hudební nástroj učit. (Již od pěti let jsem snila o klavíru a také o to rodiče mnohdy velmi úpěnlivě prosila.) Toto vzdělání Vám vlastně až trochu závidím. Zní to naprosto fantasticky. Já jsem jen pokoutný škrábal, který sedne k navlékání slov na základně náhlého hnutí mysli jen sporadicky, když už mi múza div "neječí" do uší: "Tak už to sakra napiš." Jinak tomu příliš nedávám. A ano... I já se za to, že občas takto pokoutně škrábu trochu stydím, protože co si budeme říkat - také jsem se setkala s posměchem a to především v dobách, kdy jsem bývala nejmladší člen našeho autorského čtení v našem městě, co se před mnoha mnoha mnoha lety rozpadlo. Bylo to ovšem velmi milé. Chodili nás poslouchat studenti z gymnázia, ale pro své vrstevníky jsem byla poněkud k smíchu. Pro ně - krom mé profesorky. Ale s ní to bylo složité. A asi hlavně se mnou...
Já v poezii nemám žádný cíl. Jednoduše píši, protože jako by se to ode mne chtělo. Občas mám pocit, že to je již napsané a jen to přenáším na papír. A pak to vyhodím do světa na různé stránky, kde se psavci srocují v oné uzavřené bublině, kterou zbytek populace naprosto jasně nechápe a ani se o to nesnaží.
Ale souhlasím s tím, že s naší národní identitou je to velmi velmi špatné. Vaše vyjádření onoho stavu je velmi přesné. Děkuji.
18.03.2021 03:33:08 | Alegra
Já děkuji. Mé maličkosti se Vaše tvorba líbí. Není náhodná - vyplývá zjevně i z Vašeho životního směřování. Ano - hudba. Ta je důležitá. Já na klavír chodil asi od osmi do jedenácti let. Byl jsem nemehlo. Navíc mám krátké prsty. Tak mi zůstala jen CD. Wagner, Brahms, Beethoven, Mahler, Dvořák, Schubert atd.
18.03.2021 12:51:30 | ARNOKULT