Výhlédnu růženínem

Na kousek papíru chci psát,

a vetkat převášnivé dojmy z okolí,
obeslat jej letícím tělesem,
rozechvívat v kaňce černobdělých hnát,
očichávat trápená slova květů,

kde užasle nevyhasíná dušička čárových kódů.


Píší, jak opilý,
přesto makadélky pošťuchuji blizoučké,
s příběhy lidských soudů,
a rožínajících sudiček.


Poplakávám nad kapajícím okapem,
téměř bez šance tonu,
rozmazávám puchýřky po tváři,
a nemyslím už na nic,

již ztraceno nabylo v podešvích blát.


Vytrhávám svou nesvou srdečnici,
avšak lotosu nachového chytám,
uždibuji,
a vyhrávám monotématicky po stvolech,
tónem vrhajících hvězdic neštěstí,

kde nespatříš světlo zátmí.


Růžek cáru mízí,
osten vyostřil kazem zrak,
to Polednice sklátila mne jas,
možná taky vaz,
u šibeničního štkaní.


Můro můrovitá,

vydýchávám pláště svých ran,
nepřestanu doufat,

ha, snílkem beznohým,
a vybásním divukrásné ohyzdy,

s kostí vymřelých kosmanů.


Modravý poklide,
vem si mé pokoje,

nechť ve snu vstanu,

a výhlédnu růženínem !!!